Jako již tradičně v této části roku jsme coby správní skautíci vyjeli obdivovat krásy naší republiky. Po necelé dekádě jsme se v úctyhodném počtu navrátili do Rokytnice nad Jizerou na tamní faru. Na naše bojovné hrdiny a padouchy tam čekal hned první úkol, a to najít mentory svého týmu. Nebylo to nic lehkého, přeci jenom nemůžeme brát do týmu jen tak leckoho, ale všichni tento svůj první úkol úspěšně splnili a po pár komunikačních secích a vědomostních výpadech každý znal své idoly – superhrdiny pro těch pár prázdninových dní
Zdálo se, že každý o své kariéře v tomto byznyse už dlouho snil, jelikož když přišlo na pojmenování a promyšlení alter ega, nikdo neměl problémy s kreativitou. Pak se tedy začali tahat králíci z klobouku a dovádělo se trochu v té podzimní smršti venku. Nikdo však nebyl dostatečně znaven (až na vedoucí, ti by spali pořád), a tak se i po večeři ještě pár hodin hrály seznamovací a vtipné hry.
Započal další den a co potřebuje nutně každý nadějný superpadouch nebo superhrdina? Ne, konvice to není, správnou odpovědí je kápě nebo nějaký kostým. A protože každý skaut oplývá nespočtem neuvěřitelných schopností, každý měl po chvilce něco spíchnuto a už se dovádělo po chatě s vlajícími prostěradly na zádech. A kdo zrovna nenapomáhal zrození módního díla, prověřoval svou paměť a fyzičku v lehkých úkolech po chatě. Další várka zátěžových zkoušek se na ty nebožáky přiřítila i odpoledne, kde se k tomu přidala i krátká scénka na téma celé výpravy a nad vzniklými vtipy a hereckými výkony bylo těžké nevalit oči. A jak to tak bývá, večer nás čekala další várka her, protože kdo si hraje... nehází květináče z oken, je to tak?
V sobotu byli superhrdinové na chvíli odloženi stranou a my vyrazili za neustálého mrholení a deště do nedalekého Harrachova do Hornického muzea. Pak jsme se ještě společně vydali k Mumlavským vodopádům zjistit, zda se dá bruslit, a pak Ɵ odvážnější vyrazili na krkolomnou cestu zpátky do Rokytnice, která se díky počasí neobešla bez bahenního maskování. Ten večer se toho ještě hodně stalo, když nás napadl zloduch, který neměl rád odlišnost, ale ani toho se našich 29 statečných nezaleklo a mohl se slavit konec akce a úspěšné splnění zkoušek.
V neděli jsme rozdali sladké, dřevěné a papírové a pomalu se chystali k odjezdu. Nedělní vichr si s námi sice pohrával jako s živými draky, ale překonali jsme i tuhle malou překážku a stejně tak i tu větší v podobě spadlého stromu přes cestu (ten naštěstí na rozdíl od černé kočky neznamená smůlu) a po nejméně dvojnásobném čase stráveném na cestě jsme se dostali blíže k našim vyhřátým postelím.