Na úvod musím podotknout, že netuším, proč zrovna já mám tu čest, čtenáři, přiblížit ti, jak vypadala letošní akce Vpřed, jelikož jsem se svým družstvem (Honzou a Filipem) neprošla ani všechna stanoviště. A tudíž si dovolím poznamenat, že možná přijdeš o vyprávění o několika z nich. Tak tedy: Vpřed začínal v obci Vavřinec u kostela. Když se shromáždila všechna družstva, cca kolem 11.30, mohl závod začít.
{pgslideshow id=15|width=640|height=480|delay=3000|image=L|pgslink=1}
Jako vybíhací zpráva bylo pekelně těžké sudoku, na kterém jsem se se svým družstvem poněkud zasekla. Na druhé kontrole nás čekalo střílení z praku a poznávačka topografických značek. Šifra na další zastávce nás nezaskočila a poslala na stanoviště s hodem granátem. Šifra, která nám měla prozradit, kam dál, nás opravdu dostala; a tak poté, co jsme vyzkoušeli vše, co nás napadlo, nezbylo nám už nic jiného, než zavolat si Berlinovi o radu. Poslal nás na místo, kde čekala jen zpráva – jednoduchá obdoba morseovky, která prozradila disciplínu na další kontrole. My jsme ovšem bloudili kukuřicí a nemohli jsme ji najít. Nevím, jak klukům, ale mě moc nevadilo, že jsme o slaňování přišli. Další stanoviště nás překvapilo testem ze stromů a dřevin, který asi moc slavně nedopadl, ale dohnali jsme to následujícím střílením z luku. Luštění šifry, kterou jsme tu dostali, nám zabralo hodně času, a přestože nám nevyšel souvislý text a pokračovali jsme odtud s vědomím mlhou zakrytým, nevědouce jakto, jsme přece došli tam, kam jsme měli. Asi zázrak.
Při hledání dalšího přechodného cíle, ve chvíli, kdy už jsme začínali být zoufalí a já ztratila skoro všechen elán, zakřičel Filip: „Hele papír!!“ a rozeběhl se několik metrů do kopce ke stromu, na který při tom ukazoval. K naší velké radosti jsme shledali, že jsme našli úplně něco jiného, než jsme hledali – azimut. A ne jen tak ledajaký. Patřilo mu číslo čtyři. Zjištění o přeskočení asi tří stanovišť mi sice radost neudělalo, ale aspoň jsme zase měli na co navázat a snažit se jít dál. Pátý azimut jsme našli, ale než jsme stačili vyhledat šestý poslední, zešeřilo se a to se pak hledá ve tmě velice špatně. Vzdali jsme to.
Následně jsme měli hledat lesní cestu, ale jelikož jsme se v této oblasti, kde byli cesty do mapy zakreslené-nezakreslené, potáceli již dost dlouho, rozhodli jsme se přeskočit tuto kontrolu a vydat se na další-mimo les. Naším úkolem bylo vyhledat na poli kótu. Určitě si kdekdo řekne: „Kótu? Tu bych našel hned.“ Ale za tmy jako v pytli to opravdu nejde. Teda ne, že by to nešlo; my jsme ji našli. Schovávala se u posedu a nebyla jediná, kdo se před námi skryl. Ten další byla zpráva, jež nebyla u kóty, kde měla být, ale v posedu. Po vyluštění nás cesta zavedla na střílení ze vzduchovek. Naše poslední zastávka byla u rybníka, odkud nás šifra posílala ke kótě, (jiné). Toho dalšího dlouhého hledání tyče ve tmě na poli jsme se dobrovolně vzdali a vydali se už do opravdového cíle, kam jsme sice nedošli do půlnoci, ale aspoň jsme mohli čas, místo hledání výškového bodu, věnovat odpočinku.
Ráno při vyhlašování průběžných výsledků jsme se dozvěděli, že jsme obsadili poslední místo a že nemáme šanci se ho zbavit. Vybíhačka byla mazaná, ale přesto jsme neodcházeli poslední; troufnu si říct, že tak v poslední třetině. To ovšem neznamenalo nějak velký úspěch. Hledání nalomeného stromu nás dostalo. Nejen, že jsme ho nenalezli, ale dokonce jsme objevili i další kontrolu. Neabsolvováním úkolů na hlídce č. 2 (vázání uzlů, na něž jsem se snažila kluky pečlivě připravit a poznávání řek, které by nám asi moc nešlo) se na náš účet připsalo několik dalších hodin trestného času. Následovalo: házení noži, odhad vzdálenosti, poloměru skruže a počtu kuliček v plátěném pytlíku a dokonce i plavání, u něhož bych se chtěla zastavit. Ten odvážný z našeho družstva, kdo lezl do studené vody, byl Filip. A po jeho výkonu jsme s Honzou zkonstatovali, že kdybychom si vzali trestnou půlhodinu, byli bychom rychlejší. Nádrž, ve které si Filip zaplaval, byla už na okraji města Uhlířských Janovic, kde byl, jak jsme si mysleli, cíl. Čas, kdy jsme měli čekat na výsledky, jsme využili na oběd v místní hospodě.
Jak jsme čekali, umístili jsme se na posledním místě. Ale ikdyž bych příště byla raději na lepším postu, nelituji, že jsem se závodu zúčastnila. Legrace a dobrodružství, které jsme společně zažili, bych asi jinde nenašla a takhle alespoň víme, jaké dovednosti do příště vylepšit.