Tak jseme si tento pátek 4. března zase jednou dokázala, že to s mým strachem ze tmy nebude až tak hrozné.
Jako jediná z našeho střediska jsem se zúčastnila akce pořádané vedlejším střediskem, konkrétně Honzikem, Ráďou a Milanem. Na náš roverský email nám od Honzy přišla zpráva: "Páteční večer může se stát pro mnohé chvílí nudy. Jistě nechceš, aby to potkalo i Tebe a raději zatoužíš po pořádném zážitku. Na všechny odvážlivce čekám v 18.53 před vaší klubovnou.Troufneš si? P.S. ,,Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není.“ Spencer Johnson". A tak jsem sebrala odvahu a v 18:53 stepovala před naší klubovnou. (Bohužel se tato akce kryla se střediskovou schůzí, proto byla naše účast tak malá.)
Zanedlouho na to si mě tam vyzvedl Milan, dal mi škrabošku na oči a vedl k místu činu. Člověk by nevěřil, jak rychle ztratí představu, kde se nachází. Po několika minutové procházce (zpětně jsem se dozvěděla, že jsme chodili převážně po náměstí) jsem byla zavedena a posazena do nějaké místnosti. Nic jsem neviděla a tak jsem se alespoň snažila odhadnout pomocí sluchu, zda-li tam jsem sama. Má obava se potvrdila, byla jsem tam sama. Poslouchala jsem, co se kolem mě děje a zanedlouho do mé místnosti byl přiveden někdo další. To se opakovalo ještě jednou. Po chvilce mlčení někdo prolomil ticho slovy ,,Kdo je tady se mnou?". Byla to Simča a spolu s ní tam byla ještě Maruška. Sundaly jsme si škrabošky, ale ničemu to nepomohlo, protože i přesto jsme nic neviděly. Každopádně jsme zjistily, že u sebe máme vysílačku. Po chvilce bádání, jak se tato věc ovládá jsme začaly "volat o pomoc". Jenže samozřejmě nikdo neodpovídal. A tak jsme alespoň využily chabého světla vysílačky a začaly zkoumat, kde to jsme. Byla to místnost tak 2x2 metry, zavřená dveřmi s velkou pákou. Potřebovaly jsme ven, ale žádné z nás se ty dveře nechtěly otevírat. Netušily jsme, co na nás může čekat za nimi. Přesto jsme sebraly odvahu (nic jiného nám také nezbývalo) a společnými silami jsme je otevřely.
Vešly jsme do místnosti, která vypadala velice podobně. Malinko nás uklidnilo, že na nás nikdo nevybafl a tak jsme pokračovaly dál. Otevřely jsme další dveře za kterými byla chodba. Tam už byla menší tma, protože z jedné z místností vycházel svit svíček. Vydaly jsme se za světlem a objevily jsme místnost, kde se nacházely svíčky a zamčená truhla na několik zámků. Na stole ležela mp3, která nám radila, ať se vrátíme do temných zákoutí. A najednou jsme narazily na zbytek našich spolubojovníků - na Toma, Majdu, Denču, Péťu, Vojtu. Později v průběhu hry jsme narazili ještě na Matěje s Bárou, kteří se sklepy potulovali stále ještě se škraboškou a se svázanýma rukama.
Nevím jak přesně za sebou jsme nacházeli indicie k nalezení správných klíčů. Různě na zemi se vyskytovaly citáty, které nás směrovaly, kam máme jít. V jedné místnosti jsme našli po zemi rozházeno spoustu klíčů, jinde zas na stěnách bylo písmem (které bylo vidět pouze pod UV lampou) napsáno, že máme hledat v troubě. V další bylo na zemi nakreslené sudoku, jehož vyluštění nám prozrazovalo kód od kufříku, v němž byla uložena mapa k dalšímu klíči. Také jsme nalezli kryptex, jenž po jeho otevření skrýval další klíč. Bylo toho spousta a opravdu dokonale propracovaná. V jedné z místností na stole stály panáky s různými druhy tekutin, které nás po složení prvních písmen z názvu měly nasměrovat k tomu nejdůležitějšímu klíči. Jen tato hádanka se nám bohužel nepodařila rozluštit, ale štěstí stálo při nás a onen zámek se nám podařilo otevřít jiným klíčem.
Po nalezení a ozkoušení všech klíčů se nám postupně podařilo odemknout všechny zámky a konečně se i dostat do hlavní truhly. K radosti nás všech se v ní nalézal právě ten klíč, který jsme potřebovali, klíč od východu. Po asi 2 hodinách strávených ve tmě kdesi pod sokolovnou jsme se konečně dostali ven. Schody vedly do hlavního sálu sokolovny. Tam už na nás čekal Milan s Honzou a Radkem, kteří byli velice překvapeni, jak rychle jsme to zvládli.
Pověděli jsme si, co nás nejvíc vyděsilo, jaké jsme z toho měli pocity a ještě jednou se tam šli podívat. Pak už jsme jenom posbírali našich pět švestek, já s Milanem jsme se vydali domů a ostatní pokračovali do jejich klubovny, kde tuto noc přespávali.
Fotografie z příprav akce si můžete prohlédnout zde.