Odkládám před spaním knihu Pohádky od K.J.Erbena a B. Němcové a jsem donucen na dálku jistou K.P. napsat článek o veselém výletu do Zruče nad Sázavou, kde se nám brali naši kamarádi. Prý aby zde byl i jiný pohled a čtenář si mohl udělat takovou virtuální 3D představu. Jedná se prakticky o přepis ze srubového zápisníčku, jen o něco delší, neboť zápisky ve srubovém deníčku jsou limitovány výdrží náplně dlouholeté propisky a mastnými fleky na jednotlivých stránkách (viz níže).
Pamatuji si na ten den celkem jasně a zřetelně, psal se rok 2011 a byl horký jarní den 4.června, na okně seděla kočka a venku štěkal pes. Ten den viselo něco ve vzduchu, jakési napětí a očekávání. Sešla se před klubovnou celkem slušná parta lidí. Jako poslední samozřejmě přijíždí na 11.hodinu ve čtvrt na dvanáct Šéf s Haničkou a Radkou. Někteří, především já, z toho máme velkou radost, protože již dlouho se mi nestalo, aby se nečekalo jen na mě. Probírá se především taktický plán co provedeme novomanželům po obřadu.
Pomalu vyrážíme na cestu. Někteří odvážlivci zvolili v tomto horku již na jízdu slušivé sako, především ti, co mají funkční klimatizaci jako Šéf. Jiní zvolili šaty, zejména ženy a dívky, a někteří zvolili taktiku převlečení se na místě. Někdo se dokonce vracel domů pro jiný typ obuvi, brumlaje si pro sebe, že sandále jsou taky obuv, jen to nemá podpatky. Cesta ubíhala dobře. Dobře seřízená klimatizace jistojistě ovívala ošlehanou Šéfovu tvář, zvlášťě jízdou za krátkozrakou paní řidičkou začátečnicí. Já naštěstí zvolil jinou trasu, sice delší, za to pomalejší.
Proto jsem dorazil do cíle trochu později, rychle se převlíknout na chodníku do slušivého (dvě dámy něco utrousili, že jako nestyda, nebo co…) a najít tu správnou svatbu. Zadařilo se, je nás tam banda, v dáli vidíme nevěstu, s panáky v ruce ženicha a už už nás všechny volají do obřadní síně zručského zámku. Všudezdejší fotograf svateb ve středních Čechách nás fotí i v těch nejroztodivnějších pozicích, paní konferenciérka (dá-li se jí tak říkat) nás upozorňuje na zákaz házení rýže, Jakob schovává tedy kilové balení pod sako, srovnáváme se do dvojic, trojic, či jiných seskupení, upravujeme poslední nedodělky na róbách, no šrumec znáte to!
A už se jde do obřadní síně. Hlásíme se Vám živě v přímém přenosu!!! /Proslov jsem se rozhodl neuvádět, neboť jsem ho v paměti jaksi neudržel zcela…, no prostě zcela./ Za zády okno, v popředí matrikářka, oddávající, snoubenci a svědci, po levici horkem omdlévající Honzík Jelínek a samozřejmě jsem opomněl na dojaté rodiče a příbuzné. Po pár minutách ne zcela udržitelného textu, avšak jistojistě povzbuzujícího pro novomanžele, slyšíme to, co jsme taknějak všichni v duchu očekávali, že uslyšíme. Ano. Zaznělo ANO – ANO. Tak a je ruka v rukávě, nezapomeneme dát i nevěstě polibek, táák, šup to podepsat……..a honem udělat špalír (říká se tomu tak?). Nenápadně schováváme rýži v dlaních, v puse a kdoví kde ještě. A novomanželé jsou tu, tleskáme, provoláváme sláva a hop na ně s rýží, ať mají do společného života hodně štěstí. Přímý přenos končí, někdy zase příště a jenom malá filozofická otázka na konec – Kdo je na řadě teď??
Na konci špalíru dostává Věra s Borisem buzolu a první azimutový úsek. Již rozdělení rolí trochu prozrazuje, jaké role budou v manželství asi vzájemně zastávat. První navigace zase jakým směrem se novomanželé budou ubírat, trochu klikatě, ale za druhým azimuťákem se již dostávají k cíli a něco tam nacházejí…je to zabaleno, nevím tedy co. Společné foto u malé kašny a zde se naše cesty opět rozcházejí. Někdo jede na hostinu, jiný zase na buřta a čistit studánky. No prostě jsme to vzali všechno sakumprdum. Ještě foto v šatech a sakách před srubem a jde se na to…a samozřejmě zapsat do srubovního deníčku!
P.S.: Novomanželům přejem hodně štěstí a lásky a už se těšíme na nová vlčata a světlušky!!! (Tedy hlavně stávající vedoucí se těší ;-) )
P.S.2: Věro, půjčíš nám někdy Borise na Softball??
Honza - Berlin