Sobota 6.září brzo ráno. Dobalujeme krosny. Nic podstatného nezapomenout, ale nevzít si ani gram zbytečností navíc, protože tam, kam se chystáme, se každé kilo navíc zatraceně pronese. Z tohoto důvodu zavrhujeme náhradní boty...chyba, jak se ukáže později. 9:00 prezentace závodních hlídek na zastávce v Českém Šternberku. Napříč hlídkami vládne lehká nervozita a hlasitý smích. Tak nějak tušíme, že nás možná přejde ;) Už teď víme, že nás to nejspíš bude stát krev, pot i slzy. Krátce po deváté hodině – nástup, krátké připomenutí pravidel, rozdává se mapa a vybíhací šifra. 17.ročník akce VPŘED začíná…
Hned úvodní písmenkové sudoku a pobíhání po všech informačních, turistických a cyklistických cedulích a vývěskách ve Šternberku (protože bez toho aniž bychom věděli, že třinácté písmeno čtvrtého řádku turistického ukazatele s největší vzdáleností je „ž“ atd., se prostě z místa nehneme) nás posílá na další trasu v pořadí, které už se až do cíle nebude nijak zásadně měnit. Takže „vyflusané“ už v úvodu, vyrážíme na cestu a slibujeme si, že tohle byl první a zároveň poslední běh. No, nebyl. U šternberského hřbitova pak hned čeká nemilé překvapení – naše nejméně oblíbená disciplína, šplh po laně. Ovšem jsme plné sil (Maky), šplhací drama loňských let se nekoná (a to pro nás přitom Moko vyrobil důmyslný pomocný systém, kdyby nám to prý jako nešlo), chvilinka, a můžeme jít dál. Docházíme k další šifře. Super, skoro všichni se tu zasekli a nemohou ji vyluštit, ideální příležitost být za hvězdy a předběhnout je. Civíme do šifry. Za hvězdy nejsme, zasekáváme se též. Konečně vyluštěno, spěcháme k další disciplíně. A vítá nás skála a slaňování. Slaňovaly jsme už snad stokrát, rutina, to nebude žádné drama. Tak proč mi při pohledu ze skály dolů zase krucifix srdce buší až v krku? A prý že strach z výšek lze „vyléčit“ J. Šutry padají na hlavu jenom Věře, klasika, ta holka něco vydrží ;) Úspěšně seslaňováno, uff, můžeme pokračovat. Jdeme do kopce. Pořád do kopce. Dál do kopce. Končí ten kopec vůbec někde??? (Tady začíná fáze přemýšlení, co máme v batohu asi všechno zbytečně navíc. Tato fáze už potrvá až do konce druhé etapy.) Podle mapy máme přebrodit takový „potůček“. Potůček je ale tak trochu říčka. Ptáme se místních na nejlepší místo k přebrodění. Prý se to dá přejít ve výšce vody „po zadek“. Ovšem když je sucho. „Jo slečinky, jenže včera nám tu pořádně pršelo.“ Brodíme Blanici, začíná pršet. Z deštíku je bouřka a z nás v momentě zmoklé slepice. Míra promáčení – 100 %, tzv. až na kost. Pokoušíme se udržet v suchu alespoň bágly. Víceméně neúspěšně, jak poznáme v noci. Drápeme se do prudkého kopce v lese. Stále lije. Už jste někdy lozili po mokré hlíně do svahu? Jo, moc to nejde. Blížíme se k dalšímu stanovišti – v autě a pod improvizovanou plachtovou střechou nás čeká Soptík a třicet obrázků vlajek zemí z celého světa. Povědomé jsou mi asi tak čtyři. Hledáme, přemýšlíme, tipujeme. Nějaké chybičky se vloudily, ale to Věra hned Soptíkovi osvětluje: „Jo Jižní Korea? No tak to je jasný, tam jsem totiž ještě nebyla!“ Další výbuch smíchu (řehtáme se totiž průběžně celou cestu). Pokračujeme dál. Pomalu přestává pršet, nicméně rozbahněné a zaplavené cesty už nás budou provázet celý zbytek dne. Což vlastně nevadí, protože když se vám při každém kroku v botách mezi prsty přelévá voda, žádná louže už vás nevystraší. (Ano, sem spadá zmínka v úvodu o nepřibalených náhradních botách.) A teď otázka: Jaká je nevýhoda tříčlenné DÍVČÍ hlídky? … Dovede zakecat správnou odbočku a všimnout si toho až o kilometr dál ;) Což je ovšem jediná nevýhoda, jinak ve složení svého týmu žádné nedostatky nevidíme a o dobrou náladu je stále postaráno. Lukostřelba - dobře, tím se živit raději nebudeme. Člověk holt nemůže být talent úplně na všechno. O kousek dál už čeká další disciplína – slackline natažená až podezřele vysoko. A Jára (Pažout) s Pepou (Ševčíkem, naše dětské lásky, pozn.red.) se můžou usmívat seberoztomileji, ale představa, že máme ten kus popruhu mezi dvěma stromy přeručkovat, se nám fakt nelíbí. Až informace, že původně jsme ji měly přecházet, nás tedy žene do akce. Úspěšně. Nicméně teď už můžeme ruce definitivně utrhnout a vyhodit, neb odteď už je máme pouze na parádu a na výplň rukávů. Těch mokrých, samozřejmě. Dálnice. Přeci nemůže být tak těžké najít propustek pod dálnicí…jsme si doteď alespoň myslely. Dělníci, dle řeči pravděpodobně z Ukrajiny, na nás civí (jako by podobné magory ten den neviděli už aspoň pětkrát, leč nebereme si to osobně, jsme stále přesvědčeny, že i po tom všem nám to stále sluší) a posílají nás správným směrem. Přesto ten zatracený propustek hledáme další půlhodinu. Potkáváme se s hlídkou našich mladých roverů/skautů (Honza, Šíša, Anička). Dvojitá transpozice nás pak od propustku posílá k nedalekému posedu. Což by taky neměl být problém!!! Hledáme jej všichni hodinu. Stmívá se. K Vorlovi s Helenkou a foukačkám dorážíme už za tmy. Tam potkáváme i druhou hlídku našich roverů a skautů (Matěj, Forest, Kája M.). Společnými silami (nebo spíš společnými baterkami) si pomůžeme nafoukat do terče co nejvíc šipek, trochu se pohrabeme v šutrech (odborně to jsou nerosty a prý má každý své jméno, haha, ale v tom se vyzná maximálně tak Honza a Věra). Odtud už se vlečeme víceméně všichni společně. Nicméně se shodujeme, že když už na chvostu, tak rozhodně v té nejlepší společnosti ;), a tak dobrá nálada stále neopadá. Hod granátem. A že se granáty zakoulené do trávy potmě teda sakra blbě hledají… Střelba ze vzduchovek a hledání azimutů za tmy. Ovšem paradoxně nám to jde lépe, než leckdy za světla ;). Zbytek kontrol už jen luštíme šifry a šlapeme, žádné další úkoly se nekonají. Mezitím na nás dosychají poslední zbytky mokrého prádla. Půlnoc. Ze Zdebuzevsi telefonicky organizátorům sdělujeme, že poslední tři stanoviště vynecháváme a jdeme do předpokládaného místa cíle první etapy – tábořiště v Kácovci. Ne že bychom to nezvládli, ale pár hodin spánku bychom přeci jen rádi urvali. Kácovec – postavit přístřešek, vybalit silně vlhké až lehce mokré spacáky, sundat mokré boty, spát…
Neděle 7.září, 6:30 ráno, budík!!! WTF!!! Zjištění číslo jedna: boty samozřejmě neuschnuly. Zjištění číslo dvě: všechno nás bolí. Zjištění číslo tři: jsme opět vysmáté jako berušky. 7:00 nástup, šifra, start. Začínáme bleskově (překvapivě), vajíčko natvrdo máme uvařené za chvíli, vyrážíme k borovici. Cizím hlídkám by se mohlo zdát, že zde možná máme my všichni z Brodu výhodu znalosti místního terénu, ale nenechte se zmýlit, pro mě ten známý terén končí právě u borovice, dál ani ťuk (ještě bych možná trefila k jezu a do sámošky v Tichonicích, ale tam nás kupodivu netáhnou). Borovice – vrhačky. Zde bych náš talent přirovnala přibližně k lukostřelbě. Pokračujeme dál – uzlování. Tady jsme na tom o poznání líp. Seběhnout k Sázavě – lodičky. Koloucha s Rošťákem prosíme o krátký výklad, jak že se ta kanoe „řídí“. Asi nevěří svým uším. Nicméně jsme pochopily, dojely, kam měly, a ani se nepřevrhly (Kolouch mi včera ve vlaku prozradil, že se při pohledu na nás opravdu báli...o loď ;). Stále se držíme na druhé pozici. Spěcháme dál. Trochu nás mate neaktuálnost mapy, šlapeme tedy strništěm po poli a prosíme o radu dalšího domorodce. Tentokrát to byl ale špatný výběr – pán se domnívá, že jsme na druhém břehu Sázavy, než jsme, docela trvá, než nás pošle správným směrem. Zpátky na poli. Předbíhá nás jedna hlídka a naše soutěživost se probouzí. Ke kontrole docházíme už opět na druhém místě. Znalostní testík nějakých brouků a podobné havěti nás opět dostává smíchy do kolen. Pokoříme záludnou šifru a běžíme (já kulhám) dál. Silniční most u Kácova. Dobíhá nás hlídka Vojta, Píťa, Fanda (ano, oni skutečně běží), tipujeme je na vítěze a povzbuzujeme, co to jde. Dřevěný most v Kácově, praky. Zde bych náš talent pro změnu vyzdvihla. I všechny šifry luštíme bez zaváhání, tempo se s blížícím cílem zrychluje. Pomník svatého Václava. Morseovka schovaná do změti názvů stromů a hub – i kdybych si z letošního Vpředu neodnesla nic jiného, tak teď vím alespoň to, že Kryptometrie je jehličnatý strom, a to je v této zprávě čárka, vážení. Už to nemůže dlouho trvat. Frčíme k Sázavě. Hlavu nám trochu mate KPČ i zpráva, ale se vším si poradíme a dozvídáme se, že od vytouženého cíle (a ještě vytouženějšího kácovského pivovaru) nás dělí už jen přebrodit řeku. Nesundavám si ani kalhoty (Maky s Věrou jo, takže pánové mají o pěknou podívanou postaráno ) a šlapeme těch posledních pár metrů skrz proud Sázavy. CÍL. Bágly letí na zem. Už NIKDY nikam nepošlapu s plnou polní na zádech. Samozřejmě až do příště ;). Vyndat peněženky, pivo, limo, jídlo, kafe, jak je libo. Na terase pivovaru sedíme, relaxujeme a vyhlížíme další a další hlídky, brodící Sázavu k cíli. Skvělý pocit, být v cíli mezi prvními (a mít tak co nejvíc času na relax). Pohled pod stůl na zdevastované nohy už je tedy horší (na sukni to teď nějakou dobu nebude, a na lodičky už vůbec ne). Terasa se postupně zaplňuje všemi k smrti vyřízenými hlídkami. Všichni si sdělují dojmy, vládne smích a pohodová atmosféra. Konečně se Honza s Kolouchem dobírají k výsledným počtům, belháme se na nástup. Vyhlášení vítězů (neb na Vpředu není poražených, kdo přežil – zvítězil). Nu, ale protože i mezi vítězi musejí být ještě větší vítězové, tak netrpělivě čekáme, jestli to budou ti naši mužové Vojta-Píťa-Fanda. A jsou druzí. Skvělí. Úžasní ;) Matadorka Dora se svým boyem berou první místo, všichni se objímáme, loučíme, pochlebujeme si vzájemně, jak jsme nejvíc nejlepčí a kulháme k autům. Domů, umýt, vybalit, vyprat, ošetřit, odpadnout. A protože to byl skvělý a povedený ročník akce Vpřed, tak tedy za rok zase s báglem na zádech, bez náhradních bot nazdar!
Vaše „křehké květinky“ Radu, Maky a Věra ;)