Kronika

Letošní, již 26. ročník Popolesu se, myslím si, opět vydařil, ohlasy účinkujících i návštěvníků byly téměř všechny pozitivní. A z chybiček (například nefungující elektrocentrály...) se do příštích let poučíme. Ale nyní popořadě.

V pátek se slézáme ve slušném počtu u klubovny a nakládáme a nakládáme. K dispozici je Kolouchův Favorit, moje Škodárnička a Šéfovo zánovní rudé Áro. Opět samozřejmě není naloženo úplně vše, ale rok od roku se snad zlepšujeme:-)

Na louce za Zahradami se pak přibližně od 17. hodiny začíná sekat louka, stavět přístřešky, věšet lanová lávka, fáborkovat, skluzavkovat atd. Zkrátka jako každý rok.

Se soumrakem vyráží několik lidí do Brodu, ale asi dvacítka nás zůstává na místě (což je snad nejvíce, co pamatuji). U ohně je kytárka, takže perfektní pohoda!

Už se mi začalo stýskat po psaní do táborové kroniky, proto jsem se rozhodl si to částečně vynahradit alespoň zápisem o tomto letos povedeném turnaji (mnozí si zajisté vzpomenou, jak nás minulý rok v květnu vyhnal z horního hřiště déšť….). Ani letos nechybělo mnoho a vyhnalo nás něco jiného, v tomto případě závistivý vrátný „Jóža“, jelikož viděl, že na neoficiální (ale Milanem z vedlejšího střediska řádně ohlášený – za což mu patří velký DÍK) turnaj míří mnohem více lidí, než na fotbalový zápas mužů B, Český Brod – Býchory (1:2). Jednak ho asi rozčílilo, že se mu tam dozadu dere nějak moc lidí a hlavně, že z nás nevyrazí nic na vstupném.
Vydal jsem se na Kutilku zhruba ve čtvrt na čtyři s tím, že tým „Staré Papriky“ trochu potrénuje, aby jako nebyla ostuda a hlavně abychom obhájili jako tým získanou trofej z roku 2006. Se zastávkou u Čoka pro nezbytné sportovní náčiní mi cesta trvala asi půl hodinky, takže na trénink mnoho času nezbylo. Nebylo ani s kým. Místo toho jsem na atleťáku narazil již na slušně roztrénovaný tým „Čtrnáctky“. Měli pouze násadu od krumpáče a tenisové míčky, tak jsem vybalil softbalovej míč, pálku a rukavice, aby si to taky vyzkoušeli, protože jsem byl neustále upozorňován, že s tímto nejsou zvyklí hrát. A já blázen jsem si s nima šel házet, což pociťuji i následující dny, kdy jsem rád, že se dobelhám na vlak a do práce, jelikož jsem jako „chytač“ nezachytil nadhoz a dostal jsem to přímo nad koleno (viz fotky). Podotýkám, že jsem nevzdal a se silně pohmožděným svalem jsem reprezentoval dál náš tým.

Rozhodli jsme se udělat hned několik prospěšných věcí: 
protáhnout si na podzim tělo, vydělat trochu peněz pro naše středisko, pomoci přírodě, nadělat si dřevo a něco nového si vyzkoušet. A tak jsme vyrazili do lesa zlikvidovat oplocení lesní školky...
Hned ráno nás probudila sněhová přikrývka, která nám trošku ztížila práci. Ale termosky s teplým čajem byly přichystány, takže o zimu jsme strach neměli. A prací jsme se zahřáli taky. Bohužel jsme v záchvatu práce skoro zapomněli fotit, takže alespoň tato troška.
Bohužel už kolem 16. hodiny byla tma a my stihli oplocení jen tak-tak rozebrat.

Ve dnech 21. a 22. února jsme zorganizovali výpravu skautů do Kutné Hory k Lumírovi. V sobotu odpoledne jsme provedli výsadek do města (se zavázanýma očima byli kluci rozvezeni ve dvojicích a trojicích po Kutné Hoře a cílem se co nejdříve dostat domů dle slepé mapy. Večer jsme si zahráli Fantoma staré Kutné Hory :-) (tzn. lítali jsme po městě s vysílačkami a hledali ukrytého Fantoma).
V neděli jsme využili krásného počasí (mj. také sněhu!) a vyrazili na dopolední výpravu vlakem do Malešova a údolím řeky Vrchlice zpět do K. Hory.
Více napoví foto :-)

Velikonoční prázdniny na horách - to už je taková naše skautská klasika... 
Letos jsme vyrazili do skautské základny v Domašově nad Bystřicí v Jeseníkách. Počasí nám celou dobu přálo, na půlku dubna téměř letní teploty. Po čtvrtečním (vinou zpoždění vlaku přibližně šestihodinouvém) cestování a vybalování následoval krátký výlet do okolí, v pátek výprava za osvobozením Domašovské bílé paní, v sobotu výlet do Olomoucké ZOO, v neděli krom sportu a her v lese také pletení pomlázek, barvení vajíček a polévání kluků holkami. V pondělí samozřejmě pomlázka, zabalit a domů...
Kdo byl, může vyprávět, kdo nebyl, může závidět.

V sobotu 30. května 2009 uspořádali členové obou českobrodských skautských středisek tradiční, již 27. ročník Pochodu pohádkovým lesem, Českobroďákům známým pod zkratkou Po-Po-Les.
Hlavním faktorem ovlivňujícím letošní ročník bylo bezesporu počasí: zatímco na prakticky všech dosud letos uspořádaných akcích nám počasí víc než přálo, na Popolesu nám to opravdu všechno „vynahradilo“ již od páteční přípravy. Všechny papírové kulisy důmyslně skryté pod řadou plachet, auta s materiálem zapadávající na rozbahněné cestě, promočení lidé. A pršelo, pršelo a pršelo…
Ale protože skauti se nevzdávají, i v tomto počasí jsme připravili trasu s celkem 14 zastaveními – pohádkami, a zázemí na loučce za Zahradami. A doufali jsme, že tak jako jsme vytrvali my, vytrvají i návštěvníci a alespoň někdo v sobotu přijde.

Jako každý rok vyrazili členové skautského střediska Ing. Ládi Nováka do posázavské divočiny, aby zde strávili tři prosluněné týdny s ubytováním v indiánských tee-pee. Na louce pod kopcem Pohoř se k práci a radovánkám letos sešlo přibližně sedmdesát skautů. 
Vedení tábora a celotáborovou hru měl pro tento rok pod taktovkou Tomáš Dvořáček, jemuž touto cestou ještě jednou vřele děkujeme. O naše pohodlí se dále starala kuchyň složená ze zkušených kuchařek.

Stává se pomalu tradicí, že se v lednu roverstvo vydává na víkendovou akci do Rokytnice nad Jizerou. Vezmem lyže, prkna, běžky, boby a pár švestek a odjíždíme z velkoměsta (ano, opravdu myslím Český Brod) načerpat energii a horský vzduch do Krkonoš.

Tentokrát jsme na roverskou výpravu do Rokytnice vyjeli už podruhé, téměř přesně o rok později než byla ta premiérová. Pro mě tato výprava započla v pátek okolo 2 hodiny, kdy jsem natěšená čekala před domem, až mě nabere Kubik. Přestože apeloval na to, že ve 2 nabere Janičku a že 5 minut nato bude u mě, časový harmonogram se mu úplně nevyvedl. Nakonec jsme asi 20 minut po 2 hodině vyjížděli. Cesta utekla příjemně, dokonce jsme si ji zpestřili zastávkou u McDonaldu.

Na úvod musím podotknout, že netuším, proč zrovna já mám tu čest, čtenáři, přiblížit ti, jak vypadala letošní akce Vpřed, jelikož jsem se svým družstvem (Honzou a Filipem) neprošla ani všechna stanoviště. A tudíž si dovolím poznamenat, že možná přijdeš o vyprávění o několika z nich. Tak tedy: Vpřed začínal v obci Vavřinec u kostela. Když se shromáždila všechna družstva, cca kolem 11.30, mohl závod začít.

I letošní, již 25. ročník, Vpředu začal pro část z nás již v pátek odpoledne na nádraží. Poté následoval přesun k pořadatelům do Chrudimi, kde zcela jistě probíhala družba, zábava, vyprávění historek z předchozích Vpředů a samozřejmě i nácvik (detaily bohužel nevím, protože jsem s druhou várkou přijel až v sobotu ráno).

V pátek 29. 1. 2010 byl pořádán první ročník naší střediskové uzlařské regaty. Sešli jsme se před sokolovnou v 8.00 hodin a připravili závodní tratě. Vázali jsme šest základních uzlů (lodní, ambulanční, škotový, rybářský, zkracovačku a dračí). Po zaregistrování, jsme byli rozděleni do čtyřech závodních kategorií podle věku na: plavčíky, lodníky, kadety a mořské vlky. Plavčíků bylo deset, lodníci byli dva, kadeti byli také dva a mořských vlků bylo pět. Nejlepší celkový čas měl pan Kubásek, k zavázání všech uzlů potřeboval třicet osm vteřin.

Již se stává tradicí, že každé pololetní prázdniny využívají skauti a skautky (tedy naši členové mezi 11 a 15 lety) k zimním radovánkám. Loňský prodloužený víkend jsme strávili v Jilemnici, letos jsme vyrazili do malebného podkrkonošského městečka Lomnice nad Popelkou. Odjížděli jsme již ve čtvrtek 3. února v 16 hodin z nádraží. Sešlo se nás celkem 16, 11 kluků a 5 holek. Do Lomnice jsme dorazili před osmou hodinou a do prodloužené večerky jsme se stihli nejen zabydlet, ale i zmáčet na svahu při noční obhlídce "terénu". Páteční dopoledne jsme strávili prohlídkou města a zejména nákupem potravin na celé tři dny. Po návratu zpět do tepla následovalo vaření oběda (byl buřtguláš), který si vařili skauti sami. Oběd byl vynikající, i když to kluci přehnali s pálivým kořením a mouku nasypali rovnou do hrnce, takže nám v talířích plavaly hrudky mouky. Odpoledne jsme strávili pekáčováním na blízkém kopci. Postavili jsme si také hezký skokánek.

Akce začala úplně normálně: sraz po sedmé hodině na nádraží, koupit lístky, dojet do Prahy, přejít na hlavní nádraží a patrovým Posázavským pacifikem do Prahy-Komořan. Až potud vše v pořádku. Bohužel se všichni spoléhali na mou znalost této tratě. Všichni se stále ptali, za jak dlouho tam budeme a kolikátá stanice to je. Tak jim dokolečka odpovídám, že po hlavním jsou Vršovice, pak Braník, Modřany, Zbraslav a pak ty Komořany. Jediný Kolouch se mne neptal, protože věděl, že za zastávkou Modřany jsou Komořany. A tak když na poslední chvíli zjistil, že zastavujeme v Komořanech, rychle se zvednul, přišel k nám a popoháněl nás, abychom co nejrychleji vystoupili. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Všichni vše rozložené, vybalené batohy, svačina ... .

Tak je pátek, 17:30, a my se scházíme k další novince v programu Roverského kmene - Čajovně. Dnešní má podtitul UKAŽ CO UMÍŠ. Každý si musí připravit nějakou činnost, kterou předvede ostatním. Čekali jsme akademickou čtvrthodinku, jestli nepřijde ještě někdo jiný. Nepřišel. Takže to můžeme přejmenovat na Rodinnou čajovnu. Sešli jsme se totiž dva Štanglerové a dva od Mokošínů.

Je středa ráno a před Českobrodským nádražím se formuje neprostupitelná hradba asi čtyřiceti pěti skautů, skautek, světlušek a vlčat. Zbytek přítomných se sestává z loučících se rodičů, kteří přijeli vyprovodit své ratolesti k odjezdu na prázdniny a vedoucích, kteří se všemi způsoby snaží udržet chodníky průchozí a přitom seskupovat své oddíly tak, aby měli přehled, kdo všechno s námi letos pojede.

Asi po dvaceti minutách neodmyslitelného mírného ranního chaosu si slovo berou holky, které mají tento rok v rukou „celopodzimkovou“ hru. Seznamují děti s tématem letošních prázdnin a rozřazují je do vyrovnaných skupin - vědeckých expedic, které jedou zkoumat tajemného sněžného muže.

Pak už stojí v cestě za dobrodružstvím jen pár okamžiků do příjezdu vlaku, které jsou vyplněny přesunem na druhé nástupiště a rychlým loučením s rodiči. Následuje nezbytné přepočítání, nastupujeme do vlaku, a pak už jde vše jako na drátkách.

Celá cesta i s pěším přesunem z Jabloneckého nádraží do centra Rokytnice nad Jizerou se zdařila bez potíží. Rokytnická ubytovna, v minulých letech již vyzkoušena, nás všechny pohodlně pojme a zajistí nám střechu nad hlavou po nadcházející čtyři noci. Po příjezdu a vybalení věcí se děti odebraly na nedaleké hřiště, aby si užily prvních pár kolektivních her. Večer patřil seznamovacímu programu za doprovodu hřejivých melodií, které byly vyluzovány na dvě přítomné kytary. Večerka. Budíček.

A je tu druhý den. Dopoledne probíhala hra po okolí a odpoledne tematická „stopovačka“ – Po stopách Yettiho. Následovala večeře a opět večerní program plný her.

Třetí den byl ve znamení kolektivní práce pátracích skupin, při hledání „pokladů“ s GPS navigací. Sobota. V den čtvrtý nás čekal celodenní výlet do nedalekého městečka Poniklá, kde jsme navštívili muzeum řemesel a místní sklářskou firmu. Podle nadšených úsměvů můžeme říci, že se tento výlet i s chladným ránem povedl.

Večer byl překvapením díky malé hostině a krátké „bojovce“ na území naší chaty. Pak už jen, jako každý den, vykoupat a spát. V neděli dopoledne jsme uklidili chatu a před polednem jsme spokojeně nastoupili do autobusu směrem k vlakovému nádraží. Pár hodin cesty vlakem zpět do Českého Brodu a to bylo tak asi vše, co se do našich skautských podzimních prázdnin vešlo.