Zápisy z roku 2008

No ono to bylo trošku jinak. Samotná Akce Vpřed se konala od soboty 19. 4. do neděle 20. 4. To jenom pro naší pohodlnost jsme se vydali o den dříve do Chrudimy k Zálesákům přespat z pátku na sobotu, abychom nemuseli v sobotu jet už bůhvíkdy z Česbrodu.
Samotného závodu se zúčastnilo celkem 22 hlídek. Naše parta nakonec čítala 4 hlídky v tomto složení:
1) Berlin (neboli já, Honza), Tom a Aleš (náhrada za sloužícího Ivana),
2) Hanička Vyčítalová, Lenka Kovářová a Eliška Misárková (od vedle – myslim tim vedlejší středisko),
3) Jana Kolomazníková, Zuzana Hrubá a Tomáš Marek (taky vedlejšák),
4) No a miláčci publika: náš Mates a Vítek Hruška.
Vybíhací zpráva byla opravdu lahodná: opět po dvou letech pobíhání po městečku, tentokráte po Proseči, a získávání písmenek postupně z různých tabulí na křížcích, kostelech, informačních tabulích,…….aby se nakonec dostala výsledná první zpráva.

Letošní, již 26. ročník Popolesu se, myslím si, opět vydařil, ohlasy účinkujících i návštěvníků byly téměř všechny pozitivní. A z chybiček (například nefungující elektrocentrály...) se do příštích let poučíme. Ale nyní popořadě.

V pátek se slézáme ve slušném počtu u klubovny a nakládáme a nakládáme. K dispozici je Kolouchův Favorit, moje Škodárnička a Šéfovo zánovní rudé Áro. Opět samozřejmě není naloženo úplně vše, ale rok od roku se snad zlepšujeme:-)

Na louce za Zahradami se pak přibližně od 17. hodiny začíná sekat louka, stavět přístřešky, věšet lanová lávka, fáborkovat, skluzavkovat atd. Zkrátka jako každý rok.

Se soumrakem vyráží několik lidí do Brodu, ale asi dvacítka nás zůstává na místě (což je snad nejvíce, co pamatuji). U ohně je kytárka, takže perfektní pohoda!

Už se mi začalo stýskat po psaní do táborové kroniky, proto jsem se rozhodl si to částečně vynahradit alespoň zápisem o tomto letos povedeném turnaji (mnozí si zajisté vzpomenou, jak nás minulý rok v květnu vyhnal z horního hřiště déšť….). Ani letos nechybělo mnoho a vyhnalo nás něco jiného, v tomto případě závistivý vrátný „Jóža“, jelikož viděl, že na neoficiální (ale Milanem z vedlejšího střediska řádně ohlášený – za což mu patří velký DÍK) turnaj míří mnohem více lidí, než na fotbalový zápas mužů B, Český Brod – Býchory (1:2). Jednak ho asi rozčílilo, že se mu tam dozadu dere nějak moc lidí a hlavně, že z nás nevyrazí nic na vstupném.
Vydal jsem se na Kutilku zhruba ve čtvrt na čtyři s tím, že tým „Staré Papriky“ trochu potrénuje, aby jako nebyla ostuda a hlavně abychom obhájili jako tým získanou trofej z roku 2006. Se zastávkou u Čoka pro nezbytné sportovní náčiní mi cesta trvala asi půl hodinky, takže na trénink mnoho času nezbylo. Nebylo ani s kým. Místo toho jsem na atleťáku narazil již na slušně roztrénovaný tým „Čtrnáctky“. Měli pouze násadu od krumpáče a tenisové míčky, tak jsem vybalil softbalovej míč, pálku a rukavice, aby si to taky vyzkoušeli, protože jsem byl neustále upozorňován, že s tímto nejsou zvyklí hrát. A já blázen jsem si s nima šel házet, což pociťuji i následující dny, kdy jsem rád, že se dobelhám na vlak a do práce, jelikož jsem jako „chytač“ nezachytil nadhoz a dostal jsem to přímo nad koleno (viz fotky). Podotýkám, že jsem nevzdal a se silně pohmožděným svalem jsem reprezentoval dál náš tým.

Rozhodli jsme se udělat hned několik prospěšných věcí: 
protáhnout si na podzim tělo, vydělat trochu peněz pro naše středisko, pomoci přírodě, nadělat si dřevo a něco nového si vyzkoušet. A tak jsme vyrazili do lesa zlikvidovat oplocení lesní školky...
Hned ráno nás probudila sněhová přikrývka, která nám trošku ztížila práci. Ale termosky s teplým čajem byly přichystány, takže o zimu jsme strach neměli. A prací jsme se zahřáli taky. Bohužel jsme v záchvatu práce skoro zapomněli fotit, takže alespoň tato troška.
Bohužel už kolem 16. hodiny byla tma a my stihli oplocení jen tak-tak rozebrat.

Poté, co jsme loni trávili podzimní prázdniny rozděleni na oddíly starších a mladších členů, rozhodli jsme se letos, že opět vyrazíme všichni společně. Sehnat chalupu pro 70 lidí za rozumnou cenu sice není zrovna nejjednodušší úkol, nicméně povedlo se a tak jsme všichni mohli v sobotu 25. října vyrazit směrem všeobecně severním na faru do Rokytnice nad Jizerou. Sraz byl ráno již v 5:30, protože to byla jediná možnost, jak stihnout jediný dopolední vlak, který jede až do Rokytnice. A šlapat 8 kilometrů navíc (někteří s batohy na zádech) se nám nechtělo.

Protože počasí přálo, ihned v sobotu jsme vyrazili prozkoumat okolí, přičemž třeba vlčata (naši nejmladší kluci) se dostala až k Huťskému vodopádu.

V neděli pak byl naplánován „celodeňák“ do Harrachova, kde jsme viděli ruční výrobu skla v muzejní sklárně a ti starší – skauti a skautky – pak vyrazili ještě do muzea hornictví, kde se svezli důlním vláčkem a prolezli opravdovou štolou, kde se těžila ruda.

Pak už se počasí trochu zkazilo, ale my si náladu zkazit nenechali a stihli jsme si zahrát spoustu her (třeba oblíbené Riskuj bez rizika – naši obdobu známé televizní soutěže), podívat se trochu po okolí, se skauty a skautkami se dojet vykoupat do bazénu do Jilemnice, zauzlovat si ruce při „uzlařské regatě“, vyrobit svícínky, které chodíme na Dušičky dávat na hroby našich zemřelých skautů a skautek, zazpívat si různé písničky a ve středu spokojeně odjet domů.

Dne 4. října se naše skautské středisko Ing. Ládi Nováka zúčastnilo akce pořádané Klubem českých turistů – tradičního pochodu Českobrodská padesátka. Jako vedoucí oddílu vlčat jsem se pochopitelně účastnil se svým oddílem. Sraz jsme měli v 9 hodin před naší klubovnou v Kollárově ulici. Pak jsme se přesunuli na start Českobrodské 50 ve sportovní hale a vybrali si trasu o délce 17 km. Trasa nás vedla zpočátku kolem Podviničního rybníka na začátek lesa, který známe pod názvem Dolánky. S vlčaty jsme se nedrželi striktně stanovené trasy, abychom ukojili neustálou touhu po hraní. Vlčata hlavně měla zájem o stavbu chýší („bunkrů“), u které jsme strávili téměř hodinu a půl. Poté nás čekala první kontrola na naší trase, kde jsme trochu posvačili a dostali razítka jako kontrolu, že jsme tudy prošli. Totéž se odehrálo na další kontrole u rozcestí Na Šembeře. Tady se naše trasa stáčela zpátky k Českému Brodu, ale my jsme si cestu o trochu prodloužili směrem k Doubravčicím. Tam jsme si u Šembery udělali oběd. A opět si zahráli různé hry. Obzvláště tma mezi kameny se dětem velice líbila. Následovala otočka o 180° zpět směrem k Českému Brodu. Tentokrát ale naše cesta vedla po kraji lesa, kolem Přehvozdí (po červené značce). Závěr byl opět ve sportovní hale v Brodě. Rozhodčí nás v cíli pohostili čajem a perníkem. To přišlo velice vhod. Na závěr jsme s vlčaty dali oddílový pokřik a šlo se domů.

Předloni jsem na tuto akci pořádanou našimi kamarády z organizace Zálešák – Chrudim vyrazil poprvé a letos jsme vyrazili v sobotu 18. října v počtu dvou závodních posádek, abychom napravili naše předloňské poslední místo.

Co to Camel Trophy je? Je to automobilový závod, ve kterém minimálně dvoučlenné posádky postupují po neznámé trase po kontrolách a úkolech, které jsou bodově ohodnoceny. Jeden člen posádky by mělo být dítě, protože téměř na každé kontrole je nějaký úkol vyhrazený výhradně pro ně, takže jak je zřejmé, nějaké bezhlavé závodění nemá cenu, hlavně co nejlépe splnit všechny úkoly. A nezabloudit a pochopitelně celou cestu dodržovat dopravní předpisy.

Začínalo se v Nasavrkách asi 15 km jižně od Chrudimi, a to již v 7:30. Takže naše posádky (já, Klobe, Honzík – Kolouch, Jiřík) jsme museli vyrazit z Brodu něco po půl šesté ráno. Alespoň jsme se roztrénovali v řízení, případně jsme si vyzkoušeli pár grifů na závěrečnou jízdu zručnosti. Popisovat, kde jsme všude jezdili, ani nemá cenu, navíc když k tomu připočtete některé naše přehmaty v navigaci (převážně kolega na pravé sedačce – i když on tvrdí opak – že byla chyba na levé sedačce), kdy se nám téměř povedlo „vyjet“ z mapy. Na trase nás čekalo mnoho zajímavých disciplín: přefouknutí balónku, odhad vzdálenosti, přenášení vody, ochutnávka pokrmů, stání na kolíku, petangue, lanové centrum, komín z kelímků, házení kroužků, loďka, puzzle, uzly, spousty vědomostních testů a jízda zručnosti.

Celkem se zúčastnilo 14 týmů, Kolouch byl 13. a naše posádka skončila na 9. místě, takže se nám cíl splnil – nikdo z nás nebyl poslední. Ale o to ani moc nešlo, hlavně šlo o pohodově strávenou podzimní sobotu. Musíme poděkovat pořadatelům, Zálesákům (www.tabornik.adam.cz), dále hezkému počasí a za naši posádku Kolouchovi, že byl ochoten nám zapůjčit své dítě, které jsme vrátili v pořádku. Takže za rok zase!!!

V sobotu 27. září 2008 uspořádalo naše skautské středisko „Ing. Ládi Nováka“ již tradiční (konal se 28. ročník) turistického závodu Šemberská dvanáctka. Závodily dvoučlenné hlídky rozdělené podle věku a pohlaví, které změřily své síly ve dvanácti klasických tábornických disciplínách, jako je překonávání překážkové dráhy, vázání uzlů, orientace v mapě, řezání a štípání dřeva či střelba ze vzduchovky. Zúčastnily se oddíly obou českobrodských skautských středisek (od nás i od Psohlavců) a ze střediska Bílý los z Prahy. Celkové vítězství a tím pádem i putovní cena letos opět náleží domácím, tedy našemu středisku. Pro zajímavost dodáváme zprávu o závodě, jak jej prožil jeden z pořadatelů – zástupce vůdce smečky vlčat, tedy našich nejmenších kluků. Jména, data a místa tentokrát nejsou smyšlená, ale skutečná Je 16:00, pátek dne 26. 9. Léta Páně 2008 a já se scházím s Vénou, Járou a Šéfem u naší klubovny, abychom připravili věci na pořádání „Šemberské 12“. Během přípravy přicházejí další členové našeho střediska, aby se taky zapojili do příprav. Vše nakládáme na naše připravené Áro s vozejkem. Po chvíli příprav vyrážíme na místo činu do Dolánek za obcí Zahrady. Když dorážíme na místo určení, začínáme sundávat věci z vozejku. Poté vyrážím já, Šéf, Radunka a Jára na označení cesty fáborky. Po dokončení označení trasy a několika málo prací na překážkách vyrážíme domů. Následujícího mířím opět ke klubovně, kde čekám na vlčata, která jdou soutěžit. Doráží i vedoucí oddílu Tom a zástupce Adam. Společně vyrážíme směr Dolánky. V Dolánkách děti rozdělujeme do skupin po dvou a já s Klobem dostáváme na starosti kontrolu disciplíny Šplh a Lanová lávka. Přemisťujeme se na ni a čekáme, než dorazí první soutěžící. Já si dlouhou chvíli krátím cvičením s lasem a Klobe odpočinkem. Po proběhnutí údajně poslední hlídky vše balíme a jdeme na start. Bohužel se dozvídám, že na trati je ještě jedna hlídka, která se ztratila a tak pro ně vyrážíme společně s Haničkou, nacházíme je a posíláme dál. Poté se pomalu všechno balí a jdou se počítat a vyhlašovat výsledky. Putovní trofej opět vyhrává naše středisko. Všichni se zase těší na příští ročník Šemberské 12.

Takže letos se na „novém“ tábořišti Pod kopcem Pohoř, konal již 14. letní tábor. Bohužel, veškerý program a naše působení v lesích kolem obce Čestín bylo ovlivněno vichřicí z 25. června, která způsobila v okolí tábořiště pěknou paseku, a to doslova. Les nad táborem údajně zmizel během 10 minut… Zákaz vstupu do lesů pro osazenstvo tábora byl nevyhnutelný, protože riziko pádu nalomených stromů bylo vysoké. Tím jsme přišli o možnost her v lese a letos poprvé neproběhlo ani jedno přespání v lese a nebyla ani naše veleoblíbená třídenní akční hra Komando. Místo toho jsme se tedy snažili nalézt náhradní program. V rámci táborové hry jsme putovali za prsteny – čili Pán prstenů. Podívali jsme se do Kutné Hory (byli jsme na Vlašáku – to není ten chutný salát, ale dvůr s mincovnou, dále na náměstí – rozchod na zmrzlinu, a také u busty Vrchlického u železniční trati), do Zruče nad Sázavou na zámek s výstavou panenek a byli jsme na návštěvě hasičského záchranného sboru (kde nás vyvezli na vysokozdvižné plošině hasičského auta a nechali nás proběhnout se v hasičské výstroji i stříkat z hadice), hráli jsme Hry bez hranic a Táborovou olympiádu – soutěže v „tradičně netradičních“ disciplínách, jako např. hod vejcem, hráli jsme noční fotbálek při svíčkách, za deště jsme se věnovali rukodělným pracím a mnoha dalších činnostem. V posledním týdnu jsme byli již pouze se staršími (skauty a skautkami) na letišti ve Zbraslavicích. Ale nemyslete si, že se nepřipravilo žádné přespání mimo tábor – to obstarala výprava skautů a skautek a jejich vedení do Kácova – přespalo se v kempu. Bohužel ani koupání nám moc nevycházelo, a to především kvůli aprílovému počasí, které nás provázelo téměř celý tábor. Takže jsme se byli vykoupat pouze v pískovém jezeru na Budě a v posledním týdnu jsme si koupání vynahradili poléváním z lavorů, škopků, ešusů a vodními bitkami v potoce. I přes letošní ztížené podmínky jsme tábor všichni ve zdraví přežili, vichřice nám žádné další škody neprovedla a program se povedl. Nyní nás možná čeká nová zkušenost se sázením stromků a v červenci 2009 hurá na další tábor.