Zápisy z roku 2013

Rozhovor s účastníky skautského tábora střediska Ing. Ládi Nováka

Na následujících řádcích Vám předkládáme krátké interview, které jsme udělali se třemi účastníky letošního tábora. Pro maximální autentičnost jsme odpovědi zapisovali doslovně. Místy jsme si dovolili poskytnout krátké vysvětlení, aby i nezasvěcení věděli, o čem je vlastně řeč.

Co jste dělali o prázdninách?

Jířa, 10 let, vlče: Byl jsem na skautském táboře, potom týden u dědy a dál nevim.

Terka, 12 let, skautka: Jela jsem na skautský tábor, potom jsem byla ve Španělsku a pakPolsku za prababičkou.

Honza, 13 let, skaut: Nebyl jsem ve škole.

Kde jste byli na táboře?

Jednohlasně: Pod kopcem Pohoř.

Honza: Já jsem byl taky na Kácovci. (letošní rok jsme využili obě naše tábořiště)

Rok se s rokem sešel a opět tu je první školní víkend v září, tedy čas pro další ročník českobrodského Vpředu. Tentokrát s pořadovým číslem 16. Kdo neví oč jde, podrobnější informace o akci Vpřed najde zde.

Letošním místem startu bylo nádraží ve městě Sázava. Sešlo se nás šest hlídek. Po registraci a nutných pokynech konečně slyšíme slovo START!

Již se stalo takovou hezkou tradicí, že po letním skautském táboře vyrazí ti starší z nás, roveři a rangers, na výpravu trochu dál, do cizí země. Po Rumunsku, Slovensku a Slovinsku jsme pro letošní rok zvolili putování po Podkarpatské Rusi, konkrétně krajem Nikoly Šuhaje v okolí Koločavy. Na cestu jsme vyrazili 22. srpna večer…

Podkarpatská Rus neboli Zakarpatská oblast Ukrajiny je země s nádhernou přírodou. Po noci v Koločavě a zhlédnutí památníku Ivana Olbrachta a hrobu Nikoly Šuhaje jsme absolvovali dvoudenní přechod poloniny Krasna z Koločavy do obce Usť Čorna. Krásy přírody občas trochu kazí místní obyvatelé, vyhazující odpad skoro všude, kde se dá. S rostoucí nadmořskou výškou a vzdáleností od civilizace naštěstí smetí ubývá a na poloninských hřbetech je již jen tráva a nebe...

Nebe, které se však druhého dne zatáhlo a spustil se vytrvalý déšť. K tomu se u některých z nás začaly projevovat zdravotní obtíže, takže jsme se rozhodli trochu upravit plán putování a zůstat přes noc v Usť Čorné, takové vesničce střediskové, která byla kdysi centrem těžby dřeva, sváženého z hor sítí lesních úzkokolejek. Železničky však spláchla povodeň v roce 1998, takže svoz dříví již leží pouze na nákladních automobilech značek ZIL, Kamaz či Ural a potkali jsme i jednu Tatru.

Následujícího dne se počasí trochu umoudřilo, takže ti z nás, kterým to stav jejich trávicí soustavy dovolil, vyrazili na další dvoudenní pouť po polonině Svidovec přes vrchol Tempa do obce Krasna, u které jsme opět přenocovali a poté jsme se přesunuli do města Solotvino, ležícího přímo u hranic s Rumunskem. Jak název napovídá, ve městě se dlouhou dobu těžila sůl a mají zde jezero se slanou vodou z dolu, která má podobné vlastnosti jako voda v Mrtvém moři - taky se v ní nepotopíte. Doly jsou však již několik let zavřené a jedním z mála způsobů obživy místních tak zůstává turistický ruch související právě se slanými jezírky.

Předposlední den jsme vyrazili ze Solotvina na cestu vlakem směrem ke slovenským hranicím. Vyjet jsme museli vlakem ve 4 hodiny ráno, protože dopoledne byla na trati výluka a další vlak již ukončil jízdu v polovině trasy. Přes Užhorod, kde jsme si prohlédli místní hrad a centrum. Následoval hraniční přechod Čop - Čierna nad Tisou, který je „nejbratrštější z bratrských hranic“. Přechod je dodnes vybaven plotem a strážními věžemi. Čekala nás hodinová prohlídka slovenskými celníky, zjevně oprávněná, neboť přece střeží Schengenský prostor… no a z Košic pak nočním vlakem domů.

Expedice byla určitě nejnáročnější, jakou jsme zatím absolvovali. Zejména se o to postaralo počasí, které nás tentokrát řádně prověřilo. V noci, v dešti a větru v horách se ukáže, co v kom vězí. Nicméně karpatská příroda je opravdu fascinující, takže věříme, že se do Karpat určitě vrátíme a třeba někdy dorazíme do Jasini podle původního plánu.

Forest, Honza T., Jelen, Šimon, Pakůň, Pták, Brouk + Jára, Maky, Dan + policejní instruktoři Michal a Féďa

21. 6. jsme se v 16:30 vypravili do České Kubice. V 18:00 jsme už stáli v koloně na pražském okruhu a mávali na lidi. Ještě toho dne jsme dorazily do České Kubice na cvičiště psů, kde jsme měli podle plánu spát. Jediný kdo nepřijel, byl Dan, který zabloudil.

22. 6. jsme ráno vyrazily do areálu Školní policejní středisko Domažlice, kde jsme nejdříve po tmě prolézali polygonem, a pak  se v tělocvičně učili základní údery a kopy. Odpoledne jsme udělali závod ve střelbě ze vzduchovky, který vyhrál Jelen. Potom jsme šli do rybníku se vykoupat. Voda byla teplá a plavaly tam nějaké zelené sajrajty.

23. 6. jsme byli na střelnici a stříle jsme z MP5, samopal vzor 61 (škorpík) a brokovnice.

Nakonec jsme odjeli a Jára mi dal chleba, který u něj neměl využití, a potom se ukázalo, že u mě také byl zbytný, protože už jsme jeden chléb měli, nyní (27. 6.) chleba tvrdne u mě doma.

Celou akci jsme si užili až na klikování, které bylo doprovázeno počítáním do desíti stylem: 1,2,3,4,5,6,6,7,8,8,8,8,7,6,7,8,9,9,10

Forest

V sobotu 20. dubna se českobrodští skauti a skautky obou českobrodských středisek zúčastnili Svojsíkova závodu, který se konal v Kolíně.

Svojsíkův závod pro skauty a skautky se koná jednou za dva roky. Soutěží v něm družiny - týmy kluků a holek čítající 4 - 8 členů ve věku 11 - 16 let. Soutěží se ve znalostech a dovednostech, které by měl zvládat nejen každý skaut a skautka, ale každá správná holka a správný kluk. Disciplíny se každý rok trochu obměňují a závodníci neznají předem jejich přesný obsah, pouze tematické zaměření - stejně jako v životě. Musí být tedy připraveni prakticky na cokoliv. Letos na soutěžící čekaly mimo jiné úkoly ze zdravovědy a první pomoci, umění vyhledat si spojení veřejnou dopravou, zvládnutí správného roztřídění odpadů, překonání lanové překážky a jako bonus úkol uvázat si kravatu. Závodní trať je v terénu dlouhá několik kilometrů a závodníci si na ní sami určují postup mezi jednotlivými disciplínami, přičemž si úkoly musí správně rozvrhnout, aby dorazili do cíle v přesně stanovený čas. Do závodu vyslalo středisko Ing. Ládi Nováka 2 družiny skautů - Modrý pramen a Zelený porost - a dvě družiny dívek  - Berušky a Wombatky; středisko Psohlavci pak chlapeckou družinu Kamzíků a dívčí družinu Lasiček.

Upozornění: tento článek obsahuje Product placement neplacement (skrytou neplacenou reklamu:-)).

Ve středu 8. května byl státní svátek, a tak jsme si řekli, že bychom mohli něco s vlčatama podniknout. Tentokrát padla volba na výpravu na kolech a návštěvu muzea traktorů v Chotouni, které mělo výborné reference („je to tam fakt hustý“).

Tak jsme se ráno sešli před klubovnou a chvíli dumali, jestli s sebou vezmeme i holky, které přišly na výtvarnou dílnu, která ale byla místo od 9 až od 10, což si vzápětí vyjasnily a my vyrazili sami. Naše cesta vedla přes Lstiboř a Chrášťany a místní letiště, kde nám dovolili se vyřádit na kolech a ještě jsme viděli pána, co létal (a taky trochu havaroval) s letadly na vysílačku a pak jsme už dorazili do Chotouně do muzea pana Víši, který má ve stodolách nashromážděny desítky traktorů, pásáků, pluhů, obracečů, vyorávačů a vší další zemědělské techniky. Při příjezdu do Chotouně ještě Moko zničil převodník na svém hitorickém velocipedu, takže si musel zavolat domů pro odvoz a dále s námi už nepokračoval. Taky odjel Vojta, který měl nějakou rodinnou akci, a přijel Kuba, kterému se asi ráno nechtělo vstávat nebo co.

Tak jsme si tak jednou s vlčatama a námi, co vlčata vedem, řekli, že by to chtělo udělat nějakou fakt drsnou akci někam úplně mimo civilizaci, kde není elektřina ani jiné vymoženosti. Volba padla na základnu Hájenka asi 5 km nad Trutnovem, která patří skautům ze střediska Hraničář Trutnov a která našim požadavkům ideálně vyhovovala – uprostřed lesa, jenom střecha nad hlavou a možnost topení a vaření na dřevu. Prostě paráda...

 Tak jsme v pátek 26. dubna vyrazili. Na nádraží se sešlo 6 vlčat a 3 vůdci – 4. Klobe dorazil z Olomouce a Korádo až v sobotu po obědě, proto zápisky z pátka a soboty budou takové stručné (pokud to někdo ještě nedoplní).

V pátek 10. 5. jsme se konečně sešli na dlouho očekávanou DanAkci, měli jsme štěstí, že jsme vzali dva stany, protože dorazilo o jednoho člověka víc. I přes malou dešťovou záplavu jsme vyrazili, v Běchovicích se k nám přidal ještě hlavní organizátor Dan a byli jsme kompletní. Na nádraží jsme dorazili tuším kolem půl desáté. Po krátkém pózovaní u morového sloupu jsme se vydali na místo našeho noclehu, zříceninu Ronov. Když jsme dorazili, tak jsme potmě rychle postavili stany a šli spát.

Druhý den ráno jsme si uvařili čaj, snědli zásobu buchet, pořádně prohlédli zříceninu, zabalili stany a šli jsme dál. Samozřejmě nesmím zapomenout na ranní východ slunce, který z části zakrývaly mraky, ale i tak byl moc hezký. Náš další cíl byl hrádek Helfenberg. Cestou jsme si užili brodění přes rozmoklé pastviny, prodírání do kopce lesem se stromy, na kterých rostou hrnce a sáňky. Dopoledne jsme zakončili obědem na pískovcových skalách s velmi zajímavými jeskyňkami. Potom jsme to střihli příjemnou cestou po silnici kolem pěkného lesíka, za kterým se skrývá vesnička s velmi příjemnou hospůdkou, ve které jsme ihned zaparkovali svoje batohy. Všichni si dali Kofolu nebo malinovku (vedoucí jedenáctku) a dokonce jsme tam potkali nějaké trempíky s kytarou v jedné a pivem v druhé ruce. Po občerstvení jsme už zamířili rovnou na hrad. Cestou jsme doplnili zásoby vody ze studánky a zanedlouho se nad námi objevila mohutná silueta zříceniny starého hradu.

Na konci března dorazili do Českého Brodu vzácní skautští hosté - britští skauti Sandra a Mike Peak z města Southwellu. Sandra a Mike byli z anglické strany hlavní tahouni cyklu vzájemných výměn skautů a skautek z Českého Brodu a ze Southwellu, které probíhaly v letech 1995 - 2000.

Při příjemném večerním posezení jsme si zavzpomínali, popovídali (mj. vyzkoušeli, zda Sandra s Mikem nezapomněli po letech pár českých slov, která se naučili, a oni nezapomněli) a tak trochu mimochodem začali rozvíjet myšlenku, že by bylo vhodné opět navázat nějakou zahraniční spolupráci. Tak uvidíme, zda toto semínko dopadlo na úrodnou půdu...

O víkendu 20. a 21. dubna jsme pro změnu my dospělí vyrazili na akci Vpřed. Ten pořádají tradičně v dubnu chrudimští Zálesáci a každý závodník má možnost důkladně prověřit svoje fyzické (a leckdy i psychické) schopnosti . Letos se startovalo v Heřmanově Městci a už při luštění první vybíhací šifry nám bylo jasné, že procházka růžovým sadem to tedy rozhodně nebude. Čekaly nás tak dva dny putování po Železných horách, proložené řadou zajímavých disciplín a zapeklitých šifer. Vyzkoušeli jsme si například slaňování s bágly na zádech, střelbu z plynové pistole, ze vzduchovky a z praků, překonávání všelijakých lanových překážek a řadu dalších nevšedních aktivit. V neděli jsme dorazili do cíle pekelně unavení, ale rozhodně maximálně spokojení. Za naše středisko se závodu zúčastnily tři tříčlenné hlídky a z celkového počtu 31 hlídek jsme obsadili 2., 12. a 14. místo. Takže za rok zase „Vpřed!“.

Rok se s rokem sešel a my se opět scházíme na nádraží v počtu ne zrovna malém, abychom mohli společně strávit pět dní velikonočních prázdnin. Oproti předchozím rokům kromě proutků nakládáme i boby, lopatky a běžky, sněhové zpravodajství totiž hlásá cca 1 metr sněhu u chaty. A tentokrát se tedy meteorologové nemýlili…

Už cestou od autobusu k chatě je nám jasné, že na programu bude po celou dobu prázdnin především sníh, bobování, lopatkování, běžkování, koulování, hry ve sněhu a jiné sněžné radovánky. V každé volné chvilce tedy bereme boby a vyrážíme na blízké kopce. V sobotu se vydáváme na celodenní výlet. Cílem naší cesty byla vojenská pevnost Hanička, kde jsme měli dojednanou prohlídku. A že to nebyla prohlídka ledajaká, dokazuje, že za téměř dvě hodiny v pevnosti nikdo ani nemukl, tak moc jsme byli fascinováni všemi chodbami, místnostmi a tajnými zákoutí mi rozlehlé pevnosti . Celý den nám pěkně utekl, na cestu a další nekonečné koulování nám dokonce svíti lo sluníčko a nikdo si tak ani nestihl všimnout, že ho bolí nohy.

V neděli jsme, tak jako každý rok, pletli pomlázky a barvili vajíčka. Vajíčka máme stejně jako vždy nejkrásnější a v pletení pomlázek jsou profesionálové nejen kluci, ale už i děvčata. Vznikla jen jedna malá komplikace - pod závějemi sněhu se nám nepodařilo najít žádné listy rostlinek na barvení vajíček v cibuli, netradičně jsme tak museli vzít zavděk větvičkami jehličnanů … nicméně vajíčka pak byla ještě krásnější a zajímavější než obvykle.

Pondělí pak proběhlo ve znamení samotné pomlázky, a ač se každý rok snažíme připravit na tuto „nakládačku“ včas, pánové nás opět překvapili a pomlázkami nás vytáhli ještě rozespalé z postýlek. To prý abychom byly po celý rok zdravé a krásné. Po pomlázce už nás čekalo jen balení, loučení a dlouhá cesta domů. Je velká škoda, že to zase tak rychle uteklo, ale už se těšíme na další společnou akci.

Jako, každý rok vaří na Velikonočních prázdninách muži. Zde se můžete podívat, jak skvěle nám tu vaří. 

Zelený čtvrtek:   oběd - nudlová polévka

                            večeře - guláš s knedlíkem 

Velký pátek:       oběd - zapečené těstoviny

                            večeře - sekaná s bramborem, hořčicí, kečupem a oblohou

Bílá sobota:        oběd - uzené s chlebem

                           večeře - čína

Boží hod:            oběd - nudle s mákem

                           večeře - kuřecí plátek s broskví, sýrem a bramborem

Přejeme vám všem hezké Velikonoce! :)

Letos jsme se s oddíly skautů a skautek vydali o pololetních prázdninách na skautskou základnu Mentaurov nedaleko Litoměřic v severních Čechách. Plánovali jsme, že budeme jako obvykle touto dobou bobovat a lyžovat, ale počasí s námi mělo jiné plány. A tak jsme se klouzali spíš v bahně a blátě. Ani tak jsme si ale rozhodně nenechali zkazit zábavu.

Ale teď hezky postupně…

Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili autobusem a vlakem směr Litoměřice. Dorazili jsme již za mírného šera a to nás ještě čekala cca sedmikilometrová cesta na chatu. Jakožto správní skauti jsme nechtěli jít po silnici, takže jsme se vydali přes kopečky a lesíčky, což se ovšem později ukázalo býti drobnou chybou. Cesta to byla pro někoho strastiplná, pro všechny bláta plná, ale s odstupem času snad i zábavná. Samozřejmě jsme nakonec šťastně dorazili na chatu a mohli si začít plně užívat třídenních prázdnin. Po ubytování a večeři jsme zahráli ještě nějaké ty společenské hry a šlo se na kutě.

Tento rok se přímo roztrhl pytel s členy našeho roverského kmene, kteří jsou již v maturitním ročníku. A k maturitě samozřejmě patří maturitní ples, kde jsme nemohli chybět. Vy můžete porovnat, zda nám to více slušelo v roce 2011, či tento rok.

V pokračování článku můžete porovnat s druhou fotografií a hledat 10 (?) rozdílů:-)