Zápisy z roku 2015

Vážený čtenáři, dostal-li ses až k těmto řádkům, pohodlně se usaď, zapni svou hravost a představivost a pojď se s námi přenést zpět v čase a proběhnout se závodem Šemberská dvanáctka. Šemberská proto, neboť se odehrává v Dolánkách podél Šembery. A proč dvanáctka? Protože tě čeká dvanáct záludných disciplín…

Sobota 10. října ráno. Je docela zima. Na louce za Zahradami se schází čím dál větší houf závodníků, kteří se u prezentace podle věku rozdělují do jednotlivých závodních kategorií. Většina tuší, co je čeká, a každý chce vyhrát…i já s Káťou.

Start. Závodní dvojice vybíhají na trasu. První disciplína – stavba a složení stanu. Jak jinak, než na čas. To nám celkem jde, vypadáme jako nadějná soutěžní dvojice. První kopeček. Běžíme. Každá už funí jak lokomotiva, ale nedostatek sil si nepřiznáváme a funíme dál. Zatloukání hřebíku na čas. Tak to byl fofr, hřebíky úspěšně zatlučeny a lokomotivy rychle funí dál. Uzlování, překvapivě…na čas. Téměř po zadku sbíháváme z kopečka a přichází první krizový okamžik – lanová lávka. Protože přejít těch cca 7 metrů mezi stromy s pomocí dvou lan, to by ještě možná šlo, ale jak se sakra udržet a přesunout na jediném laně? Silou vůle. A ta je opravdu silná, takže úspěšně zdoláváme překážku a notně vysíleny běžíme dál. Hod granátem. Tak takhle daleko fakt dohodit nejde. No, nejde. Sbíráme první trestné body a zase běžíme. Azimutový úsek. Postupně hledáme čtyři azimuty, Šéf nezklamal a natáhl je tím nejhustším křovím. První krvavé šrámy jsou na světě, ale všechny čtyři azimuty nacházíme překvapivě rychle; když ne tady, tak teď už se nikde neztratíme. Střelba ze vzduchovek. Terče se před námi musejí mít na pozoru a jeden panáček za druhým pomalu odchází do věčných lovišť. Hotové ostřelovačky.

A přichází každoroční překvapení – kontrola „Y“. Letos v podobě hromady dlažebních kostek, z nichž máme v časovém limitu postavit co nejvyšší věž. Běžíme dál a přichází krizový moment číslo dva – šplh na laně. Horko těžko se tam vydrápeme a s pocitem, že teď už máme ruce pouze jako výplň rukávů, běžíme dál. Morseovka. Rozdělujeme se, Káťa mi z dálky praporky vysílá zprávu a já na papíře tvořím pikantní historku o nějaké Xantypě. Sbíháme lesem z kopce a čeká nás řezání a štípání dřeva – zvládáme levou zadní. A prozřetelně děláme z přiděleného špalku malinká polínka, tak nějak tušíme, že se budou hodit. A hodí. Přepalování provázku. A jestli jsme ho přepálily, jak jsme zdolaly poslední disciplínu – zákeřnou překážkovou dráhu, a hlavně jestli jsme vyhrály.

V sobotu 26. září jsme se na českobrodském nádraží sešly na dlouho očekávanou kmenovou výpravu světlušek a skautek. Bylo nás dost a počasí nám naštěstí také přálo, a tak jsme mohly vyrazit na cestu směr Kozojedy.

Ačkoliv se to neobešlo bez menšího hledání správného směru, jako správné skautky a světlušky jsme nakonec přeci jen onu stezku našly a vydaly se směle do lesů. Nasadily jsme skvělé tempo a tak čas rychle ubíhal.

Přibližně v půlce cesty jsme si daly pauzu na svačinu, zahrály nějaké hry v lese a pak se mohlo zase vesele šlapat dál.

Nikdo se příliš neloudal a tak už jsme v poledne pekly buřty u Janičky na chatě v Dolánkách. Po obědě proběhly zase nějaké hry a pak už vzhůru do Brodu. A jelikož jsme došly ještě o malinko dříve, než jsme předpokládaly, mohly jsme si hrát v parku na prolézačkách a nasbírat kaštany. No a nakonec (jak už to tak bývá) všechny zase hurá domů do tepla za maminkami (a tatínky).

Akce se vydařila přímo náramně a už teď se nemůžeme dočkat další.

Letos jsme se již poněkolikáté setkali na startu Akce Vpřed. Tento dvoudenní terénní závod pro tříčlenné hlídky se konal již tradičně první školní víkend. Letošní akce měla svůj začátek u pivovaru v Kácově a provedla závodníky po krásách místní části Posázaví. Vybíhací šifra první etapy prověřila všestrannost znalostí závodníků, jelikož se skládala ze tří křížovek - sudoku, osmisměrky a klasické švédské křížovky. Tato šifra roztrhala závodní pole tak, že každá hlídka šla v podstatě samostatně.

Celá první etapa se točila kolem města Kácova, a tak měli závodníci možnost projít Losinským údolím, vyběhnout na kopec Vlachov, nebo hledat již dávno zaniklou tvrz Kácov.

Letos byla první etapa poměrně krátká, a tak byl kladen důraz hlavně na složitost šifer. Zkušení závodníci jako my se ale nenechali zmást, a tak se většina hlídek objevila v cíli již v daném limitu - do půlnoci. Cíl první etapy byl u Posadovského mlýna. Většina závodníků šla brzy spát, aby se mohli druhý den ráno v sedm hodin dostavit na start druhé etapy. Druhý den ráno jsme se naučili něco málo z finštiny a hurá na trať a co nejdříve do cíle, ať jsme brzy doma. Cíl (a tím pádem start příštího ročníku) byl tentokrát ve Zruči nad Sázavou.

Během obou etap na nás tradičně čekala řada zajímavých disciplín. Nechybělo slaňování, střelba na tisíc způsobů (nemyslete si, že střílet se dá jen ze vzduchovek) nebo poznávání zvířat podle zvuků. A odhadnout počet kuliček v pytlíku nebo pojmenovat jednotlivé části porcovaného vepře (samozřejmě na obrázku), to taky není zrovna legrace.

Do cíle jsme dorazili všichni ve zdraví. Letošní ročník byl velmi početný s celkovým počtem třinácti závodících hlídek. Následovalo už jen vyhlášení a pak se závodníci s dobrým pocitem z doběhnutého závodu a bolavých nohou vydali domů.

Pomalu se stává tradicí, že naši roveři (skauti a skautky starší 15 let) vyrážejí vždy v srpnu někam „za hranice všedních dní“. Pro letošní rok jsme zvolili Rumunsko, konkrétně jeho nejvyšší pohoří Fagaraš s nejvyšší horou Moldoveanu (2 544 m n. m.).

V pátek 21. srpna proto „11 odvážných“ opustilo Český Brod a směrem všeobecně jihovýchodním vyrazili vlakem přes Budapešť do rumunského města Sibiu (někteří z nás jeli poprvé v lehátkovém voze a všem se to líbilo) a pak ještě kousek dál do zastávky Valea Marului. Ta leží v nadmořské výšce 360 m a nad ní se zdvíhají převysoké kopce Fagaraše. Do těch jsme stoupali zhruba den a půl, než jsme dosáhli výšky cca 2 300 m, v které jsme se pak plus mínus pohybovali celých 6 dnů.

Postupovali jsme směrem od západu na východ přes vysoké hory Budislavu a Negoiu, sedlo Paltinu, kterým v nadmořské výšce přes 2 000 m prochází Transfagarašská silnice (známá iz pořadu Top Gear), až k nevyšší hoře Moldoveanu. Vrchol byl dobyt ve čtvrtek. Pak už nás čekal pouze sestup (zpestřený několika lokálními „kopečky“) do osady Breaza a přes město Fagaraš do Brašova, kde jsme strávili poslední noc, po týdnu stravování se pouze instantní stravou jsme si dali dobré jídlo v restauraci a druhý den ráno vyrazili opět vlakem přes Budapešť domů.

Za 6 dnů jsme urazili na vlastních nohou lehce přes 70 km. Fagaraš nás nezklamal – takto vysoké pohoří nedá nikomu nic zadarmo; každý metr si člověk s 20kilovým batohem na zádech pořádně užije. Zažili jsme skoro každý den jiné počasí – déšť, vítr i mlhu, slunečno i jinovatku po ránu na stanech. Za námahu jsme byli odměněni dalekými výhledy, nádhernými panoramaty a pocitem, že jsme tuto výzvu, kterou před nás rumunské hory postavily, zvládli.

Za Zlatým rounem se už kdysi vydal Iáson a dle řeckých pověstí ho také nalezl. My jsme však zjistili, že to není tak úplně pravda, a proto jsme se ho letos na táboře pokusili najít sami.

Tábor začínal v sobotu 11. 7., někteří z nás se na tábor vydali již o dva dny dříve formou “puťáku“. Všichni jsme se shledali až v sobotu odpoledne v zemi řeckosamechovské, tedy na našem tábořišti Pod kopcem Pohoř u Starého Samechova, které jsme si ihned začali zútulňovat pro naše pohodlí.

Hned první večer jsme se seznámili s našimi bohy a hrdiny, od samotného vládce Olympu Dia, přes boha vína Dionýsa, až po nesmrtelného válečníka Achilla. V následujících dnech jsme pomáhali našemu stvořiteli, titánu Prométheovi, jenž nám za odměnu snesl z Olympu oheň. Naše cesta za rounem však nebyla snadná. Jeho vlastník král Aietes nám ho odmítl vydat a navíc se mu podařilo ukrást bohům jejich mocné artefakty, jako Poseidonův trojzubec, či Héfaistovo kladivo.

Abychom si získali jejich přízeň a krále přemohli, každý den jsme zasvětili jednomu z bohů a snažili se získat jeho artefakt nazpět. Dle toho se odvíjel i náš program. Například při uctívání Poseidona, boha všech moří, jsme se věnovali především vodním hrátkám, k čemuž nás parné počasí přímo vyzývalo. Dále se konaly tradiční Olympijské hry, kde jsme předváděli svou sílu při přetahování, nebo zručnost při hodu vejcem.

První týden utekl jako voda a na ten druhý se starší obyvatelé přestěhovali do vzdálené země řeckokácovecké. Zde stejně jako ti mladší vařili maso v Setonově hrnci, vyráběli rukodělky a překonávali lanové překážky. Po návratu se rozběhl závěrečný boj a díky udatnosti a odvaze všech zúčastněných jsme nakonec krále Aieta porazili a získali tak Zlaté rouno. Čtrnáct dní tábora bylo za námi, pro vlčata a světlušky si přijeli jejich rodičové a skauti se skautkami se těšili na poslední, adrenalinem nabitý týden. V něm jsme vyrazili na dva dny sjíždět řeku Sázavu a zahráli akční šiškovací hru Komando.

Aniž by o tom většina z Vás, čtenářů ČBZ věděla, v sobotu 13. června se v Českém Brodě a v Dolánkách uskutečnilo Mistrovství České republiky v Turistickém závodě. Naše děti i vedoucí se Turistického závodu během roku účastní v hojném počtu a navíc s velkou úspěšností, přišla na nás tedy i řada s pořádáním závodu. A uspořádat takové mistrovství republiky, to už není žádná legrace.

Všechno vlastně začalo už v pátek, kdy se do Brodu začali sjíždět závodníci z celé republiky. Možnost ubytování a zřízení pořadatelské základny nám poskytla ZŠ Žitomířská. A zatímco se v pátek večer postupně sjížděli závodníci, tým organizátorů dolaďoval poslední detaily jak v organizační rovině, tak přímo v Dolánkách na závodní trati. Pro účastníky byla pro odreagování v předvečer závodu připravena první část doprovodného programu - na školním hřišti si mohli poslechnout kapelu Zvířátka pana Krbce.

V sobotu ráno se závodníci sešli na nástupu, kde jim úspěšný start popřáli ředitel ZŠ Žitomířská Mgr. Jirka Slavík a místostarosta Českého Brodu Mgr. Pavel Janík, dozvěděli se poslední důležité informace a pak začaly autobusy odvážet do lesa v Dolánkách jednu várku závodníků za druhou. Tam už na ně čekali rozhodčí rozestavění na závodní trati odstupňované dle délky a náročnosti podle věkových kategorií; pro ty nejmenší závodníky až po trať pro dospělé a zkušené borce. Takový turistický závod totiž není jen o rychlosti běhu v terénu, na trase je nutné úspěšně splnit řadu disciplín jako je poznávání turistických a topografických značek, dřevin, kulturních památek a přírodních zajímavostí, vázání uzlů, odhad vzdálenosti, hod míčkem, překonání překážkové dráhy, orientace mapy a zdolání azimutových úseků. A ty stojí v českobrodských lesích za to.

Závodníci, kteří se dostali do cíle, se mohli zase autobusem vydat zpět do Brodu, kde na ně čekala zasloužená sprcha, oběd a další součásti doprovodného programu - návštěva Podlipanského muzea a děti si mohly vyzkoušet své dovednosti na lezecké stěně.

Poté probíhal největší maraton v organizátorském výpočetním středisku, abychom se dobrali k výsledkům. Ale hlavy ani počítače se nám nezavařily, a tak po třetí hodině odpolední stanuli při slavnostním vyhlášení na stupních vítězů ti nejlepší z nejlepších ve všech závodních kategoriích.

Všem závodníkům ještě jednou srdečně gratulujeme a především velice děkujeme všem, kteří nám s uskutečněním tak velkého a náročného závodu pomohli.

Po úspěchu v okresním kole vyrazily naše tři družiny poměřit síly s ostatními hlídkami skautů z celého Středočeského kraje.

V pátek jsme se odpoledne setkali na nádraží a s plnými krosnami vyrazili do Újezda nad Zbečnem. Hned pod zastávkou nás očekávala rozlehlá louka - náš domov na následující tři dny. Zaregistrovali jsme se, postavili stany, oblékli kroje a vyrazili na nástup. Tam bylo vylosováno pořadí, ve kterém hlídky poběží, a byl nám dovysvětlen průběh závodu.

Brzy ráno jsme vstávali a vyráželi na trať. Závod se skládal ze tří hlavních složek: Modul Závod, Modul Brány a Modul Přežití. Modul Přežití probíhal v průběhu celého víkendu a šlo hlavně o to, jak již název napovídá, ho přežít, šlo hlavně o to si postavit stan a uvařit nějaké to teplé jídlo. Modul Brány měl ověřit individuálně každého člena družiny. A Modul Závod, nejdůležitější ze všech tří, představoval asi dvanáctikilometrovou trať, během které bylo třeba obejít několik stanovišť, na kterých se bodovalo nejen plnění disciplíny, ale také schopnost družiny fungovat jako tým. Po dokončení závodu si mohly všechny družiny dopřát zasloužený klid u táboráku nebo v keltské krčmě.

V neděli nás čekalo už jen balení, loučení s novými známými a také závěrečný nástup, kde byly vyhlášeny výsledky. A jak že jsme to dopadli? Naše družiny dopadly skvěle. Družina Železná tyč obsadila druhé místo, družina Diamant 32 v těsném závěsu za nimi místo třetí a družina skautek Cellulky místo dvanácté. Myslím, že jsme si letošní Svojsíkův závod moc užili a že se alespoň část našich družin umístí skvěle i v příštím ročníku Svojsíkova závodu.

Na náš poslední výlet tohoto školního roku jsme vyrazili v sobotu 6. 6. 2015. Cílem byla výstava modelů vláčků v Pečkách, kterou pořádá Sdružení železničních modelářů Pečky

Jak jinak než vlakem jsme se přesunuli do Peček a poté přes pečeckou pouť došli na výstavu plni očekávání, co vlastně uvidíme. Modely vláčků jezdí po modelech kolejišť a modelech krajin. Veškeré krajinky jsou i s lidmi, autobusy, traktory…..vlastně se vším, co známe z reality. Nejvíce nás překvapily kouřící komíny, ale i záchranáři, kteří zachraňovali člověka u dopravní nehody, nebo dřevorubec, který kácel strom…to vše byly pouze modely o velikosti menší než krabičky od sirek. Děti si mohly i postavit vlastní model a pustit ho na koleje. K vidění byly i modely ze stavebnice Merkur nebo Lego, vše funkční.

Pro nejmenší byla připravena i jízda po koleji v minivláčku, kterou jsme samozřejmě museli využít. Po prohlídce, na které bychom mohli být ještě dneska, jsme se rozhodli, že vyrazíme i historickým vlakem z Peček do Plaňan a zpět. Jízda byla úžasná a i ve velkém horku jsme byli všichni nadšeni a zchlazení přišlo formou zmrzliny v pečecké cukrárně. Po prosluněném a zajímavém výletu jsme nasedli do vlaku směr domov. Výlet jsme si užili, všem můžeme jen doporučit a ostatním, co nebyli, tak jen vzkázat, že o hodně přišli.

Dobročinné sbírky v rámci Dne proti rakovině jsme se zúčastnili již po několikáté a i letos jsme na tento den netrpělivě čekali. První schůzka ohledně Dne proti rakovině proběhla už v úterý 12. 5.

V klubovně se sešla skupina skautů, skautek a roverů, rozdělili jsme se do skupin a rozdělili jsme si části Brodu tak, abychom pokryli co největší část města. Ve středu jsme již brzy ráno vyrazili do ulic, letos ve snaze sesbírat co nejvíce peněz na podporu lidí trpících rakovinou reprodukčních orgánů. Během dne jsme se objevili skoro ve všech částech Brodu od Liblic po sídliště. Znovu jsme se setkali až v pozdním odpoledni obtěžkáni plnými vaky, které jsme odevzdali vedoucí a s pocitem, že jsme právě vykonali dobrý skutek, jsme se rozešli domů.

Den proti rakovině pořádá každoročně Liga proti rakovině, letos se jednalo již o 19. ročník. Dobrovolníci ve žlutých tričkách, kterých bylo letos 13.000, nabízejí žluté kytičky za minimální příspěvek 20 Kč. Díky této akci se tak vyberou peníze na podporu výzkumu léčby nádorových onemocnění, na zlepšení kvality života onkologických pacientů a především na nádorovou prevenci. Každý, kdo si letos zakoupil kytičku, obdržel informační letáčky s informacemi a doporučeními, jak předcházet riziku onemocnění a jak nemoc zachytit včas v raném stádiu, kdy je vysoká šance na plné uzdravení.

Stejně jako před dvěma lety, opět jsme v dubnu vyrazili s naším skvělým střediskem na Svojsíkův závod, tentokráte do Kouřimi a rovnou na celý víkend. Závod byl rozdělen do dvou celodenních částí.

První den jsme se vydali plnit řadu zajímavých a nelehkých úkolů. Příkladem je úžasně namaskovaná zdravověda a poskytování první pomoci, obtížné přelézání lanových překážek, poznávání stromů a hodně orientace v mapě…

Poté co družiny překonaly vyznačené úkoly, jsme se zabydleli kousek od Lechova kamene, rozdělali celty a začali vařit večeři po skupinkách, což byl též soutěžní úkol. Měli jsme výběr ze dvou jídel: kuře na kari a špagety s boloňskou omáčkou. Všem týmům se večeře neskutečně povedla. Po chutné večeři jsme měli volno, někdo šel spát, ale většina šla zpívat k ohni nebo hrát hry ve tmě. Po krásném probuzení jsme se na čerstvém vzduchu pořádně nasnídali, popili jsme čaj a začali uklízet naše příbytky. Od našeho hlavního vedoucího jsme dostali pokyny na druhý den a hned jsme vyrazili do města zjišťovat informace o městu Kouřim.

Po napínavém čekání na výsledky jsme mohli být právem hrdi za dvě první místa, která získala skupina skautů (Železná tyč) a skupina skautek (Cellulky), jedno 2. místo - skauti (Diamant 32) a jedno 6. místo pro druhou družinku skautek (Cokolyf). Z našeho střediska tedy nakonec tři hlídky postupují do krajského kola, a tak o nás zcela jistě ještě uslyšíte :) Ještě jednou všem moc gratuluji!

Dne 17. 4. jsme vyrazily s holkama do Mikulášovic v Českém Švýcarsku. Náš výlet začal v pátek, když jsme se sešly na nádraží. Koupily jsme jízdenky a mohly jsme vyrazit.

Do Mikulášovic jsme dorazily v podvečer. Vybalily jsme si, najedly se, zkoukly film a šly spát. V sobotu jsme vyrazily na Pravčickou bránu. Všem se nám tam velmi líbilo. Byl tam nádherný výhled. Prozkoumaly jsme vyhlídky a s krásnou vzpomínkou opouštěly Pravčickou bránu. Navečer k nám přišla paní Machorková, se kterou jsme si namalovaly na skleničky nebo hrnečky různé obrázky, každá podle svého. V neděli se ani jedné z nás nechtělo vstávat. Mrzelo nás, že musíme odpoledne Mikulášovice opustit. Všem se ale zvedla nálada, když jsme po snídani vyrazily na nejsevernější rozhlednu v Čechách - Tanečnici. Vyšplhaly jsme nahoru a začaly si s obdivem prohlížet rozlehlou krajinu. Po návratu jsme spořádaly, co jsme mohly, zabalily si a vyrazily domů. Počasí nám celou dobu přálo, takže se nám výlet velmi vydařil. Takže kam pojedeme příště…?

V sobotu 18. dubna jsme společně s vlčaty vyrazili na cestu za poznáním starobylého kmene Markomanů.

Brzy ráno jsme motoráčkem dojeli do Vrbčan a odtud nás již čekala cesta pěšky. Po chvíli cesty jsme dorazili k prvnímu z trojice skalních masivů - tzv. „Stráně u splavu“. Ty naše vlčata úplně uhranuly. Procházka po nich by jim prý nestačila, a tak jsme si udělali první přestávku na svačinu. Druhou přírodní památkou na trati byly o něco vyšší „Stráně u Chroustova“. Na jejich vrcholku se nacházela rozlehlá louka přímo vybízející k hraní her. Po půlhodince her začala vlčata škemrat o oběd a tak jsme se přesunuli k nepříliš vzdálenému „Lomu u Radimi“.

Když vlčata zaslechla zmínku o zkamenělých trilobitech, rázem zapomněla na hlad a vrhla se hledat prastaré živočichy. Po chvilce přemlouvání jsme je nakonec přihnali k ohni a obědu. Když nás začal tlačit čas, vykročili jsme ke stezce po Pičhoře a jejich obyvatelích. Uvítala nás slámovo - hliněná chata, ve které Markomani žili, a dva dřevění koně.

A kdože jsou to vlastně ti Markomani? Markomani byli staří Keltové, jejichž žárová pohřebiště objevil na Pičhoře vědecký tým profesora Píče. Poté, co jsme se skulili z Pičhory do Peček, jsme nasedli na vlak a znavená vlčata se těšila na večeři doma u maminky.