Zápisy z roku 2011

Tak a je to tady Velevážení. Moc se všem závodníkům omlouvám za pozdní uvedení výsledků, ale bylo toho na mě v poslední době poněkud mnoho, navíc mi chvíli po Vpředu umřel pes Ben – ano, ten kterého jste v minulých ročnících mohli vidět na kontrolách se mnou, takže i proto se mi do vyhodnocení moc nechtělo, protože si ho se Vpředem stále spojuji.

Nicméně na výsledcích vyhlášených na náměstí v Ratajích nad Sázavou se nic nezměnilo, alespoň co se pořadí týče. Všechny výsledky byly pečlivě přepočítány, radílek k úvodní vybíhací zprávě II. Etapy jsme změnili ze 180 TM na správných 150 TM, překontrolovaly se všechny podpisy a výslednou tabulku můžete vidět zde. Došlo jen k drobným změnám ve výsledných časech. Kdo by přesto měl nějaké výhrady, všechny materiály jsou archivovány a dá se vše dokázat.

...vítr jako obvykle nefoukal.

V neděli 6. 11.  jsme se všichni probudili do krásného slunečného počasí, což všem určitě vykouzlilo úsměv na tváři, ale fakt, že bylo téměř bezvětří a my se chystali na hřiště pouštět draky, už tak radostný nebyl. Ale to nás neodradilo a s heslem "Buď připraven!" jsme měli v rukávu pár her, kdyby se přece jenom vítr neumoudřil.

Dopoledne jsme se sešli na hřišti a zkoušeli, jak to půjde bez větru. Chvilkami to vypadalo spíš jako běžecké závody, protože to byl téměř jediný způsob, jak dostat draka do vzduchu. Ale snaha ani trpělivost nás neopouštěla a tak se naše taktiky postupně vylepšovaly. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí a začalo trochu foukat. Nijak moc, ale stačilo to k tomu, aby se snad všem podařilo draka dostat do vzduchu a udržet ho tam. Dokonce se to povedlo i s draky, které jsme ručně vyráběli na podzimkách (jen to většinou nepřežili). Takže jsme všichni byli úspěšní, zahráli jsme si pár her, rozdali diplomy za všemožné zásluhy a pomalu se rozprchli na obědy domů.

Jak nám krásně svítilo sluníčko si můžete ověřit v naší fotogalerii.

A máme tu období dušiček, čas kdy všichni vzpomínají na zesnulé a uctívají jejich památku. Pro nás to tak jako každý rok znamená, vytvořit zhruba 40 svícínků a poté je rozmístit na hroby našich zesnulých přátel a příznivců skautingu.

Tento rok, jsme určili pro roznášení svícínků pondělní podvečer. Sešli jsme se před domem, kde bydlí Dědeček (Mirek Stárek – člen Svojsíkova oddílu), tentokrát nás rovery podpořili i skautky a jeden skaut a tak byl večer o poznání veselejší než předešlé roky.

Je neděle večer a všichni už jsou doma z podzimních prázdnin a určitě vzpomínají, jak letošních 5 volných dní strávili. Našim skautům a skautkám z našeho střediska se můžou honit hlavou vzpomínky třeba na bobovou dráhu, luxusní trampolínu, noční stopovačku či hledání naučné stezky a v neposlední řadě hlavně na přátelskou atmosféru a spoustu legrace. Ale abych na nic nezapomněla, vezmu to radši popořadě.

Ve středu 26. října jsme se v brzkých ranních hodinách sešli na českobrodském nádraží v hojném počtu dvaadvaceti dětí. Naše cesta vedla na ubytovnu v Josefově Dole a výprava byla speciální tím, že jsme se tentokrát vydali bez světlušek a vlčat. Po úspěšném zvládnutí všech přestupů (a že jich bylo) jsme dorazili do cíle. Zabydleli jsme se v útulné chaloupce, zahnali hlad z cesty a vydali se prozkoumat okolí. Procházku nám ale bohužel překazil déšť a tak jsme se moc daleko nedostali. Proto jsme zbytek odpoledne strávili v chatě hraním všemožných her.

Slunečná předpověď na neděli 2.října nás nenechala chladnými a rozhodli jsme se prozkoumat okolí Českého Brodu na kolech.

V uspokojujícím počtu jsme se srazili ráno u klubovny a vydali se směrem Kostelec. Kostelecký kopec nám sice dal všem zabrat, přece jenom to pro většinu nebyl rutinní výlet, ale zvládli jsme ho bez větší újmy na životech. V Kosteleckém pivovaru jsme si dopřáli luxusní oběd a vydali se opět na cestu. Díky mému orientačnímu smyslu vám nepovím, kam jsme pokračovali dál, ale vím, že jsme skončili v Rostoklatech na zkoušce kapely Zvířátka pana Krbce, která je složená z členů našeho střediska. Odtamtud už jsme se postupně ploužili do svých domovů. 

Výlet to byl vydařený, padaly teplotní rekordy a my budeme vyčerpáním spinkat jako miminka. Fotoreportáž z našeho výletu si můžete prohlédnout zde.

...čas letí jak blázen a už máme půlku prázdnin za sebou a s nimi i náš stanový tábor.

Letošní ročník byl, jak všichni určitě potvrdí, velmi vydařený, počasí nám až na pár větších bouřek přálo a účast byla nadmíru hojná. Celotáborové hry se ujal Štych s Ivánkem a tak nás celým táborem provázel Robin Hood s družinou a v patách mu byl Šerif z Nottinghamu s jeho pravou rukou Guyem Gisbornem. 

Letošní červencové zprávy o počasí jsou plné bouřek, blesků a přívalových dešťů.

Ani našemu táboru se tyto jevy nevyhýbají. Nejhorší bouřka se přihnala večer ve středu 13. července. Bylo to takové nic-nic, sem tam blesk a velmi vzdálené hřmění. Pak začalo drobně pršet a pak najednou fouknul vítr... Pravda, vítr fouknul tak, že jak říkají Indiáni, "ani bělovlasí starci nepamatují takové fouknutí".

Stálo nás to 4 zbořená a 3 posunutá teepee, díky Bohu dvě z nich neobydlená a v těch ostatních dvou téměř nikdo nebyl.

Nikomu se naštěstí nic nestalo, všechny děti jsme ihned soustředili v našem velikém srubu, který nám v takovýchto situacích poskytuje dokonalé a bezpečné zázemí. Dvě malé světlušky, které byly v šoku, jsme preventivně odvezli na vyšetření do nemocnice, kde lékaři zkonstatovali, že jim kromě leknutí nic není a hned večer se vrátily na tábor.

Letos jsme se o Velikonočních prázdninách vydali daleko předaleko, až na samý okraj České Republiky do Bílých Karpat, konkrétně obce Žítková u Starého Hrozenkova. Cesta vlakem byla dlouhá, přesto však utekla poměrně rychle. Po příjezdu jsme si ještě dopřáli menší túru do bývalých kasáren, které byly 5 dní naším útočištěm.

Celou dobu pobytu nám panovalo více než krásné počasí. Jediné co nehrálo do karet, byla vzdálenost všech památek i nádraží od našeho ubytování. S tím jsme si ale dokázali poradit výpravami po okolní nádherné krajině, která pro nás byla úplně nová.

Pro děti byla přichystána hra, na jejímž začátku byly rozděleny Generálem do jednotlivých rot a jejich prvním úkolem bylo vymyšlení názvu, pokřiku, znaku a přezdívek. Také měly menší výcvik: zdolávání vojenské překážkové dráhy. Všechny prošly na výbornou, ale při cvičení zběhl jeden vojín – Igo Zajíc.

Při pátrání po zběhovi procházejí hranice se Slovenskem a postupně se dozvídají, že Generál chce odpálit blízkou přehradu a zatopit vše okolo, což mu nemohou dovolit. Nakonec se všichni vyřádí při závěrečné hře, kdy seberou s Igem Zajícem všechny Generálovy bomby (ešusy). Samozřejmě, den před odjezdem se tradičně pletly pomlázky a barvila se vejce. Stihlo se i polévání chlapců děvčaty, které chlapci hrdinně obstáli. V den odjezdu zase děvčata obstála pomlázkám chlapců a všichni sbalení jsme se mohli vydat na cestu domů.

Odkládám před spaním knihu Pohádky od K.J.Erbena a B. Němcové a jsem donucen na dálku jistou K.P. napsat článek o veselém výletu do Zruče nad Sázavou, kde se nám brali naši kamarádi. Prý aby zde byl i jiný pohled a čtenář si mohl udělat takovou virtuální 3D představu. Jedná se prakticky o přepis ze srubového zápisníčku, jen o něco delší, neboť zápisky ve srubovém deníčku jsou limitovány výdrží náplně dlouholeté propisky a mastnými fleky na jednotlivých stránkách (viz níže).

Pamatuji si na ten den celkem jasně a zřetelně, psal se rok 2011 a byl horký jarní den 4.června, na okně seděla kočka a venku štěkal pes. Ten den viselo něco ve vzduchu, jakési napětí a očekávání. Sešla se před klubovnou celkem slušná parta lidí. Jako poslední samozřejmě přijíždí na 11.hodinu ve čtvrt na dvanáct Šéf s Haničkou a Radkou. Někteří, především já, z toho máme velkou radost, protože již dlouho se mi nestalo, aby se nečekalo jen na mě. Probírá se především taktický plán co provedeme novomanželům po obřadu.

Není tomu tak dávno, co jsme s vypětím všech sil zamykaly s holkama srub a opět se vydáváme tímto směrem. Tentokrát však za jiným účelem, než pouze připravit naše tábořiště na blížící se tábor. Už tomu bude tak, že 4. června 2011 se z naší Věry stala paní. Rozhodli se s Borisem říci si své ano na zámku ve Zruči nad Sázavou a tam jsme nemohli chybět.

Věra vypadala nádherně, vše bylo nachystáno a tak nic nebránilo tomu, aby se z Věry stala paní Daaj(ová). A tak máme o jednu svobodnou vedoucí míň, kdo se chystá na řadu příště?

Tak už to máme úspěšně za sebou. Po týdnech příprav (velký dík Bláně - hlavní organizátorce) jsme v sobotu 28. května v 12:30 vpustili do našeho pohádkového lesa první natěšené děti a jejich rodiče.

I přes rozmary počasí, které nás celý týden strašily, se na nás přišlo podívat spoutu dětí. Byly přivítáni hejnem našich Včelek Májek a pak už v lese potkávaly pohádkové postavičky, u kterých plnily různé úkoly. Těšit se mohly třeba na vodníka a čerta z Princezny ze mlejna, Rumcajse s Mankou a Cipískem, Motýla Emanuela s Makovou panenkou, Jeníčka a Mařenku s Ježibabou z Perníkové chaloupky, Pata a Mata a na mnoho dalších.

Po náležitých přípravách, které probíhaly v posledních týdnech na schůzkách, jsme se v sobotu 14. května vydali prozkoušet své znalosti na Svojsíkův závod. Svojsíkův závod pro skauty a skautky se koná jednou za dva roky (střídá se se závodem světlušek a vlčat) a mohou se ho zúčastnit skautské družinky z celé republiky. Bohužel se letošní ročník kryl s Královským Broděním a tak se nám podařilo dát dohromady pouze dva závodní týmy skautek a jeden skautů. I tak to každopádně byla hojná účast!

Pro Středočeský kraj se okresní kolo Svojsíkova závodu konalo v Červených Pečkách, a tak jsme se v sobotu ráno všichni účastníci sešli na nádraží a vydali se směr Kolín. Ve vlaku jsme si stihli vysvětlit pravidla a někteří si ještě došívali pár potřebných nášivek na kroj. V Červených Pečkách jsme se zaregistrovali a čekali na zahájení. Začalo to tradičním nástupem, kde nám vedoucí závodu zopakovat pár pravidel a pak už každá hlídka jenom čekala na svůj stanovený čas, kdy se měla dostavit na start. Všem se podařilo řádně odstartovat a pak už nás vedoucí čekalo pouze čekání, až se nám naši závodníci zase vrátí do startu/cíle. Zahráli jsme si napodobeninu plážového volejbalu (ačkoliv si myslím, že jsme se tím spíše postarali ostatním o zábavu), snědli připravený oběd, který se pořadatelům velmi povedl a poflakovali se na dece.

Zdravím vás přátele,

už je tomu tak a rozhodli jsme se vybudovat nové, krásné latríny. 

Všechno začalo v pátek na "stavbě", neboli u Šéfa doma v 17:30, kde jsme naložili vše potřebné, jako něco na zub a pár pytlů s cementem jenom asi přesně třicet. K tomu pro paralelní pracovnice na výsadbu hromádku sazeniček stromků asi kolem padesáti. Vše se nasoukalo na vlek bo do Mokovýho autíčka i s posádkou Moko, Maruška von Brno, Šéf a Kolouch. Já (Mazel) s Kubou Jirkalovic jsme byli domluveni na půl 8, abych stihnul naložit vymazlené mazlovo masíčko a hlavně jsme hráli mistrovství světa semifinále se Švédskem a to jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel jsme prohráli, ale tak už to ve sportu bývá (ale nakonec jsme získali bronz proti Rusům a to potěší). Kubajs se včasně zastavil a vyrazili jsme do kouzelné přírodní scenérie za Mokovic výsadkem. Přijeli jsme až na večer a to akorát tak, když už vše z vybalování bylo hotovo.

Už dávno nám přišlo jaro a s ním přibyla i práce na Podzimku. A tak jsme se dohodli, že v pátek 6. května s tím něco provedeme. Možná zafungovalo pěkné počasí, možná Ivánkův mail o kolektivní vině (za neprovedenou práci) a tak jsme se sešli v docela hojném poču. Na Podzimku bylo potřeba posekat a shrabat trávu a trošku zkulturnit rostoucí džungli kolem naší buňky. Práce nám šla od ruky a tak jsme se brzo opět rozcházeli do svých domovů plni očekávání, jaký bude sobotní softbalový zápas pořádaný vedlejším střediskem. Povedl se, vyhráli jsme:-) ale o tom jinde. Fotografie z brigády si můžete prohlédnout zde.

Letos jsme se vydali daleko předaleko, až na samý okraj České Republiky do Bílých Karpat. Cesta vlakem byla dlouhá, přesto však utekla poměrně rychle. Po příjezdu jsme si ještě dopřáli menší tůru do bývalých kasáren, které měly být naším útočištěm.

Celou dobu pobytu nám panovalo více než krásné počasí. Jediné co nehrálo do karet, byla vzdálenost všech památek i nádraží od našeho ubytování. S tím jsme si ale dokázali poradit výpravami po okolní nádherné krajině, která pro nás byla uplně nová.

Pro děti byla přichystána hra, na jejímž začátku byly rozděleny Generálem do jednotlivých rot a jejich prvním úkolem bylo vymyšlení názvu, pokřiku, znaku a přezdívek. Také měly menší výcvik: zdolávání překážkové dráhy. Všechny prošly na výbornou, ale při cvičení zběhl jeden vojín - Igo Zajíc.

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Naše víkendová akce začala poněkud hekticky. Po zdárném najití Foresta na Kolínském nádraží však kleslo tempo od sprintu na volný klus a dále jsme pokračovali poněkud klidněji. Troufám si říct, že všem připadala cesta zdlouhavá a už jsme se těšili, až konečně dorazíme do Zruče nad Sázavou. Když jsme se ocitli na místě určení, čekala nás už jen cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mě utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si. 

O víkendu 29. dubna – 1. května jsme vyrazili na čarodějnickou výpravu na naše tábořiště u Zruče nad Sázavou. Z cílového nádraží nás čekala asi pětikilometrová cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mně utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty, a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si.

Druhý den dopoledne pro nás vedoucí připravily hru, jež spočívala v prozkoumávání okolí tábora a zakreslování do mapy. Byli jsme rozděleni do tří skupinek. Opět nevím jak ostatní, ale naší skupinku to velmi bavilo. Poslední dobou kreslím opravdu ráda a kreslit mapu pro mne bylo příjemným zpestřením. Honzu Jelínka naopak bavilo sbírat rostlinky a určovat je, což byl další úkol. Snažili jsme se vše dělat pečlivě a ani nás nenapadlo, že se nám to trochu vymstí. Po příchodu do tábora jsme totiž dostali kotlík, těstoviny a konzervu, ať si uděláme oběd. Vykopala se díra, dala se vařit voda… a co se nestalo. Spustila se bouřka a veliký liják, takže jsme se s hladovými žaludky museli přestěhovat dovnitř srubu a začít vařit znovu. Zbylé dvě skupinky už pojídali své porce a koukali se, jak my teprve vaříme. Tak to bývá, když chce mít člověk co nejpřesnější mapu :-).

Bouřka pokračovala i v odpoledních hodinách, proto jsme si vyrobili každý svou malou čarodějnici, kterou jsme plánovali spálit v krbu. Dále si každá skupinka měla vymyslet svou básničku nebo pokřik, jež řeknou čarodějnici, až se bude spalovat. Naše skupinka se opět na tomto úkolu vyřádila. Nakonec se však počasí vyjasnilo a my ještě stihli vyrobit jednu velikou čarodějku a malou hranici. Poté se šli hrát hry na důvěru a logiku. Nehráli jsme je všichni, ale ti z nás, kdo se zapojili, vypadali docela nadšení. Večer došlo na slavné spalování čarodějnice a zpívání písniček. Ten večer jsme byli podstatně unavenější než předchozího dne.

A nastala neděle, den odjezdu. Ihned po snídani si šel každý zabalit a musel se uklidit srub. Za nedlouho byl srub čistý a my se mohli vydat na cestu na nádraží. Při zpáteční cestě mnoho z nás poklimbávalo, nebo měli alespoň zavřené oči. Taková vícedenní výprava přeci jenom vyčerpá, ale stojí za to. Na nádraží v Českém Brodě na mnohé z nás čekaly maminky nebo tatínkové. A my, kteří jsme se museli dopravit domů sami, jsme se vydali pěšky vstříc teplu domova.

Tato výprava se velmi povedla a myslím, že jsme si ji užili. Každého bavilo něco jiného, ale pochybuji, ţe by se našel někdo, kdo lituje, ţe s námi jezdil :-)

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Pak už byl nejvyšší čas zapálit slavnostní oheň. A že to byla pořádná vatra! Rozhodně nám u ohně zima nebyla, přestože večer už byl chladnější. Spolu s ohněm vzplála se zlobným syčením i naše hadrová čarodějnice.

U hořícího ohně pak vypuklo i slavnostní hodování, opékaly se buřty, párky, klobásy, chleba, rohlíky i jablka.

Po opékání jsme si zahráli oblíbenou hru Živé pexeso a kolem deváté hodiny se všichni účastníci začali rozlétávat domů. Roveři se ještě postarali o úklid, uhašení a zabezpečení ohně a to byl konec čarodějného večera.

Včera se nám děti vrátily z velikonočních prázdnin do svých domovů a už dnes si můžete prohlédnout fotografie z této akce. Rozhodně stojí za to. Děkuju Píťo;-)

Letošní ročník tradičního závodu Vpřed vyšel na víkend 15.-17.4. 2011. Čtyři z cca dvaceti našich členů a jejich kamarádů jsme jeli vlakem do Chrudimi už v pátek. Spaní jsme měli jako každý rok v klubovně chrudimských Zálesáků. Zbytek dorazil auty až v sobotu ráno přímo na místo startu, kterým bylo nádraží v Chrasti u Chrudimi.

Předem upozorňuji že následující text bude velice subjektivní, jelikož každá hlídka je v tomto závodě sama za sebe. Nemůžu tudíž vědět, jaké strasti a slasti prožívali ostatní hlídky :). Tak tedy: Jakožto vybíhací šifra první etapy bylo určování vlajek států. Prakticky celé to vyplnil Harry, díky kterému jsme vycházeli mezi prvními deseti hlídkami (ze 33). Následoval hod granátem, opičí lanová dráha a azimutový úsek. Zde nadešel první problém naší hlídky. Za azimutovým úsekem jsme měli jít "na nejbližší hřbitůvek." Dosavadní trať a naše zkušenosti nás vedli do obce Smrčky, nicméně podle mapy byl nejbližší hřbitov v obci asi o dva kilometry na opačnou stranu, ve Studené vodě. Rozhodli jsme se jít do Smrčku. Dva metry před značkou "Smrček" nás dohonila hlídka jakýchsi holek z Chrudimi a začala se nás ptát jestli si jsme jisti kam jdeme. Že jdou za námi ale myslí si, že kontrola je v té Studené vodě. Tak jsme se znovu podívali do mapy: opravdu ve Smrčku žádný hřbitov nebyl, ve Studené vodě ano a tak jsme se společně vydali ty tři kilometry zpět do Studené vody. No nebudu to prodlužovat, kontrola  byla ve Smrčku.

Po dvou článcích, kde jsem vás bombardoval informacemi a pokyny s tím, jak na sněm, je tu konečně chvilka klidu, kdy je celé to představení za námi, dort, který jsme dostali jako poděkování, je sněden (ale to trochu předbíhám...) a je čas se ohlédnout.

Na Valný sněm Junáka (o tom, co to je a čemu je to dobré, blíže zde ) vyrazila do Kolína od nás z Brodu jedna z nejpočetnějších výprav - celkem 7 skautů, 9 skautek a 10 roverů a vedoucích (z nichž někteří se tam tak trochu střídali). Naším úkolem bylo zejména počítat hlasy delegátů.

V pátek po příjezdu každý obdržel svůj průkaz, na který nám mj. vydávali jídlo, a speciální sněmový oranžový servisácký šátek s medvědy od Kolína. A pak už šup do hlavního sálu, kde proběhla generální zkouška hlasování. Při ní se ukázalo, že Korádovi ne zcela funguje excelovský prográmek na sčítání hlasů, takže se v tom asi 5 minut s Lumírem vrtali, než se to podařilo vychytat. Při zkoušce jsme sice neodhlasovali, že v noci bude svítit slunce, zato usnesení, že slunce bude hranaté, už podle skrutátorů prošlo...

Dalo by se říci, že poslední dobou se nám s akcemi doslova rozthl pytel. V galerii najdete nové fotografie z Vůdcovského kurzu a z Valného sněmu Junáka.

O víkendu 15. -17. dubna se v Kolíně konal celostátní Valný sněm Junáka. Zhruba 400 delegátů – zástupců více než 45 000 členů Junáka – z celé ČR se sjelo, aby řešili problémy, které skauty trápí, a zvolili nové vedení organizace.

I naše středisko se podílelo pořádání Valného sněmu. Z Českého Brodu vyrazila více než 20členná skupina dětí i dospělých. Naším hlavním úkolem bylo počítat při hlasování hlasy delegátů. A tak jsme pilně počítali a počítali. V čase, kdy se nepočítalo, jsme se stihli i potkat se spisovatelem skautem Jiřím Stránským, který na sněmu obdržel nejvyšší skautské vyznamenání – Řád stříbrného vlka, a vykoupat se v místním bazénu.

Pro naše skauty a skautky to byla jedinečná škola fungování demokracie (i když někteří delegáti se víc než o průběh jednání zajímali o novinky na internetu) a i když se (podle vlastních slov) chvílemi nudili, celkově si sněm užili. Na další sněm (který se koná jednou za 3 roky) se už asi jako organizátoři nedostaneme, protože v našem okolí byla tato akce v historii poprvé a na dlouhou dobu zřejmě též naposled.

Fotografie ze sobotních závodů si můžete prohlédnout zde.

O víkendu 1. – 3. dubna jsme si hromadně jeli na náš srub u Starého Samechova vyzkoušet zákeřné disciplíny a všelijaké ostatní dovednosti, které jsou na akci Vpřed každoročně potřeba. Více informací o akce Vpřed najdete zde.

Kvůli zaměstnání většiny zúčastněných se na srub dorazilo docela pozdě večer. Nicméně co se dá dělat. Vytáhli jsme buřty, venku jsme si je opekli a přitom si jen tak povídali. Spousta lidí si měla co říci, někdo se tu viděl poprvé po hodně dlouhé době. Bohužel noci jsou ještě pořád studené, takže jsme byli nuceni ustoupit - dovnitř ke kytarám. Dál se už jen odcházelo pomalu spát, bylo přeci jenom pozdě...

Fotografie z našeho již tradičního uvítání jara si můžete prohlédnout zde.

Už dlouho, dlouho, ale vážně dlouho neměli vlčata svoji vlastní oddílovou výpravu. A teď, když přišlo jaro, byl nejvyšší čas s tím něco udělat. Vyrazili jsme tedy na Samechov, na místo, kde pořádáme mj. i tábor.

Jelo devět vlčat a tři vedoucí. Popravdě řečeno, byla to taková naše zkouška ohněm a mečem. Ještě nikdy jsme nedělali oddílovou výpravu v takovémto složení (Harry, Klobe a Píťa), tedy bez Toma. Tom nešťastnou shodou okolností nemohl. Myslím ale, že jsme se s tím vypořádali docela obstojně ;).

Sešli jsme se jako téměř vždy na nádraží. Přiznám se, že mě mile překvapilo, že všichni dorazili na nádraží včas. Měl jsem z toho trošku strach, bylo to jen taktak. Vybrali se peníze (200,-Kč na osobu), koupili se lístky a jelo se. Martina nám nabídla, že nám odveze batohy. Souhlasili jsme.

Aby tento víkend nebylo akcí málo, sešli jsme v neděli 6. března na Podzimku. V klubovně nám totiž dochází dříví a zima pořád né a né skončit. A tak jsme vzali falešné Áro (Fábii) s vozíkem a vydali jsme se dříví doplnit, tedy převozit z Podzimku do klubovny v Kollárově ulici. 

Sluníčko krásně svítilo a i přes to, že jsme se včera v hojném počtu zúčastnili Maturitního plesu Českobrodského gymnázia, nic nás nezastavilo v práci. Pobavilo nás, že téměř všichni účastníci plesu dorazili, ti co né by se nyní měli stydět (to neplatí pro Járu, jehož třídy to Maturitní ples byl).

Tak jseme si tento pátek 4. března zase jednou dokázala, že to s mým strachem ze tmy nebude až tak hrozné.
Jako jediná z našeho střediska jsem se zúčastnila akce pořádané vedlejším střediskem, konkrétně Honzikem, Ráďou a Milanem. Na náš roverský email nám od Honzy přišla zpráva: "Páteční večer může se stát pro mnohé chvílí nudy. Jistě nechceš, aby to potkalo i Tebe a raději zatoužíš po pořádném zážitku. Na všechny odvážlivce čekám v 18.53 před vaší klubovnou.Troufneš si? P.S. ,,Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není.“ Spencer Johnson". A tak jsem sebrala odvahu a v 18:53 stepovala před naší klubovnou. (Bohužel se tato akce kryla se střediskovou schůzí, proto byla naše účast tak malá.)

V pátek 25. února jsme si s vlčaty udělali v klubovně herní den. Náš kolektiv sice nebyl nějak velký, ale i tak jsme si parádně zahráli. Hráli jsme hry deskové, ale i hry pohybové pro zahřátí. Bohužel se nezúčastnil tradiční účastník herních dnů Dědeček, takže závody motorek jsme pro letošek museli oželet. I tak se nám v klubovně sešlo hodně zajímavých her jako třeba: Kotěhůlky, Shrek a hra na motiv známého animovaného seriálu "Jen počkej zajíci!" Dětem se herní den líbil a už se společně těšíme na další herní dny.

V pátek 4. února nám konečně začaly pololetní prázdniny, a tak jsme se ve čtvrtek sešli v hojném počtu 7 skautů, 7 skautek a 5 roverů na českobrodském nádraží. Naše cesta směřovala do Jilemnice, kde na nás čekala skautská klubovna tamějších skautů, která nám po dobu prázdnin poskytovala střechu nad hlavou. Ve vlaku jsme dětem trochu ztížili zavazadla, protože jsme mezi ně museli rozdělit suroviny na večeři, páteční snídani a oběd. Holt když nejede auto, musíme si pomoci jinak.

Cesta ubíhala v poklidu, do Jilemnice je krásné vlakové spojení, i když trošku dlouhé. Jára už byl z věčného sundávání batohů trošku zmaten a málem odcizil batoh jinému cestujícímu. Cestu nám už pak pouze zpestřilo zjištění, že ačkoliv s sebou táhneme dataprojektor a tančící podložku, tak se stala chyba v komunikaci a nemáme s sebou notebook. Stále si myslím, že ho měla vzít Maky a né já :-). Podali jsme o tom zprávu do Brodu, aby ho další účastníci přivezli a pouze doufali, že se jim nestane to samé.

V sobotu 15. ledna proběhl v Praze krajský sněm. Fotky neleznete na stránkách vedlejšího střediska pod tímto odkazem.

Stává se pomalu tradicí, že se v lednu roverstvo vydává na víkendovou akci do Rokytnice nad Jizerou. Vezmem lyže, prkna, běžky, boby a pár švestek a odjíždíme z velkoměsta (ano, opravdu myslím Český Brod) načerpat energii a horský vzduch do Krkonoš.

Tentokrát jsme na roverskou výpravu do Rokytnice vyjeli už podruhé, téměř přesně o rok později než byla ta premiérová. Pro mě tato výprava započla v pátek okolo 2 hodiny, kdy jsem natěšená čekala před domem, až mě nabere Kubik. Přestože apeloval na to, že ve 2 nabere Janičku a že 5 minut nato bude u mě, časový harmonogram se mu úplně nevyvedl. Nakonec jsme asi 20 minut po 2 hodině vyjížděli. Cesta utekla příjemně, dokonce jsme si ji zpestřili zastávkou u McDonaldu.