O víkendu 29. dubna – 1. května jsme vyrazili na čarodějnickou výpravu na naše tábořiště u Zruče nad Sázavou. Z cílového nádraží nás čekala asi pětikilometrová cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mně utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty, a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si.
Druhý den dopoledne pro nás vedoucí připravily hru, jež spočívala v prozkoumávání okolí tábora a zakreslování do mapy. Byli jsme rozděleni do tří skupinek. Opět nevím jak ostatní, ale naší skupinku to velmi bavilo. Poslední dobou kreslím opravdu ráda a kreslit mapu pro mne bylo příjemným zpestřením. Honzu Jelínka naopak bavilo sbírat rostlinky a určovat je, což byl další úkol. Snažili jsme se vše dělat pečlivě a ani nás nenapadlo, že se nám to trochu vymstí. Po příchodu do tábora jsme totiž dostali kotlík, těstoviny a konzervu, ať si uděláme oběd. Vykopala se díra, dala se vařit voda… a co se nestalo. Spustila se bouřka a veliký liják, takže jsme se s hladovými žaludky museli přestěhovat dovnitř srubu a začít vařit znovu. Zbylé dvě skupinky už pojídali své porce a koukali se, jak my teprve vaříme. Tak to bývá, když chce mít člověk co nejpřesnější mapu :-).
Bouřka pokračovala i v odpoledních hodinách, proto jsme si vyrobili každý svou malou čarodějnici, kterou jsme plánovali spálit v krbu. Dále si každá skupinka měla vymyslet svou básničku nebo pokřik, jež řeknou čarodějnici, až se bude spalovat. Naše skupinka se opět na tomto úkolu vyřádila. Nakonec se však počasí vyjasnilo a my ještě stihli vyrobit jednu velikou čarodějku a malou hranici. Poté se šli hrát hry na důvěru a logiku. Nehráli jsme je všichni, ale ti z nás, kdo se zapojili, vypadali docela nadšení. Večer došlo na slavné spalování čarodějnice a zpívání písniček. Ten večer jsme byli podstatně unavenější než předchozího dne.
A nastala neděle, den odjezdu. Ihned po snídani si šel každý zabalit a musel se uklidit srub. Za nedlouho byl srub čistý a my se mohli vydat na cestu na nádraží. Při zpáteční cestě mnoho z nás poklimbávalo, nebo měli alespoň zavřené oči. Taková vícedenní výprava přeci jenom vyčerpá, ale stojí za to. Na nádraží v Českém Brodě na mnohé z nás čekaly maminky nebo tatínkové. A my, kteří jsme se museli dopravit domů sami, jsme se vydali pěšky vstříc teplu domova.
Tato výprava se velmi povedla a myslím, že jsme si ji užili. Každého bavilo něco jiného, ale pochybuji, ţe by se našel někdo, kdo lituje, ţe s námi jezdil :-)