Naše víkendová akce začala poněkud hekticky. Po zdárném najití Foresta na Kolínském nádraží však kleslo tempo od sprintu na volný klus a dále jsme pokračovali poněkud klidněji. Troufám si říct, že všem připadala cesta zdlouhavá a už jsme se těšili, až konečně dorazíme do Zruče nad Sázavou. Když jsme se ocitli na místě určení, čekala nás už jen cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mě utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si.
Druhý den dopoledne pro nás roverky připravily hru, jež spočívala v prozkoumávání okolí tábora a zakreslování do mapy. Byli jsme rozděleni do tří skupinek. Opět nevím jak ostatní, ale naší skupinku to velmi bavilo. Poslední dobou kreslím opravdu ráda a kreslit mapu pro mne bylo příjemným zpestřením. Honzu Jelínka naopak bavilo sbírat rostlinky a určovat je, což byl další úkol. Snažili jsme se vše dělat pečlivě a ani nás nenapadlo, že se nám to trochu vymstí. Po příchodu do tábora jsme totiž dostali kotlík, těstoviny a konzervu, ať si uděláme oběd. Vykopala se díra, dala se vařit voda… a co se nestalo. Spustila se bouřka a veliký liják, takže jsme se s hladovými žaludky museli přestěhovat dovnitř srubu a začít vařit znovu. Zbylé dvě skupinky už pojídali své porce a koukali se, jak my teprve vaříme. Tak to bývá, když chce mít člověk co nejpřesnější mapu :-).
Bouřka pokračovala i v odpoledních hodinách, proto jsme si vyrobili každý svou malou čarodějnici, kterou jsme plánovali spálit v krbu. Dále si každá skupinka měla vymyslet svou básničku nebo pokřik, jež řeknou čarodějnici, až se bude spalovat. Naše skupinka se opět na tomto úkolu vyřádila. Přesněji řečeno já s Kájou Mukařovskou jsme se vyřádily. Neříkám, že mám v sobě básnířského ducha, ale baví mě vymýšlet rýmy a myslím, že Kája je na tom podobně. Nakonec se však počasí vyjasnilo a my ještě stihli vyrobit jednu velikou čarodějku a malou hranici. Poté se šli hrát hry na důvěru a logiku. Většinu her jsem znala ze seznamovacího kurzu gymplu, a možná o to víc jsem se na ně těšila. Nehráli jsme je všichni, ale ti z nás, kdo se zapojili vypadali docela nadšení. Večer došlo na slavné spalování čarodějnice a zpívání písniček. Ten večer jsme byli podstatně unavenější než předchozího dne.
A nastala neděle, den odjezdu. Ihned po snídani si šel každý zabalit a musel se uklidit srub. Pro Vojtu Kašpara přijel na tábořiště táta, přičemž odvezl dalších sedm lidí do Brodu. Nás tedy na douklizení zůstalo deset. Byl to dobrý počet. Ani ne moc, ani ne málo. Za nedlouho byl srub čistý a my se mohli vydat na cestu na nádraží. Při zpáteční cestě mnoho z nás poklimbávalo, nebo měli alespoň zavřené oči. Taková vícedenní výprava přeci jenom vyčerpá, ale stojí za to. Na nádraží v Českém Brodě na mnohé z nás čekaly maminky nebo tatínkové. A my, kteří jsme se museli dopravit domů sami, jsme se vydali pěšky vstříc teplu domova.
Tato výprava se velmi povedla a myslím, že jsme si ji užili. Každého bavilo něco jiného, ale pochybuji, že by se našel někdo, kdo lituje, že s námi jezdil :-)
zapsala Kačka Hrdinková (fotografie zde)