Jako každý rok i letos skupina starších skautů a skautek vyrazila po táboře na putování. Naším cílem se tentokrát v půli srpna staly po několika zahraničních akcích tuzemské Bílé Karpaty. Možná i proto (třeba mohl vzniknout dojem, že vandr nebude tak akční jako v Rumunsku nebo na Ukrajině - tam letos obzvlášť) vyrazila východním směrem podstatně menší skupinka čtyř starších skautů a skautek.
Naše trasa vedla z osady Sidonie, ležící kousek od Vlárského průsmyku a známé z dělení Československa (výměna území Sidonie - U Sabotů) s malým odskočením na Slovensko (abychom si aspoň trochu užili ciziny) k hradu Vršatec a dál po státní hranici mezi Českou republikou a Slovenskem na sever přes Lyský průsmyk k Pulčínským skalám a Lidečku.
Prošli jsme rázovitou, drsnou a krásnou krajinou, vystoupali na kopce a na rozhledny, spali v rozestavěném luxusním hotelu i u lidí, kterým za nocleh stačilo „zaplatit“ prací - skoro jako v pohádce. Potkali jsme trampy a zazpívali si s nimi staré trampské písně: jak by taky ne, když oblast Pulčínských skal je kolébkou trampingu na Moravě a ve Slezsku - údajně něco jako Posázaví pro Čechy.
Počasí zřejmě od loňska nezapomnělo a zavedlo takovou hezkou tradici, že alespoň půl vandru musí propršet. To nás však nezlomilo (i když náznaky trudnomyslnosti se v našich řadách vyskytly) a ve zdraví (byť u některých s drobnými střevními obtížemi) jsme po čtyřech dnech dorazili domů.
Vandr byl „fakt hustej“ a mně osobně dobil spoustu energie, nicméně mám pocit, že pro příští roky se možná poohlédneme zase trochu dál, do nějaké cizí země. No, uvidíme...