Letos jsem se rozhodla, že musíme jet na tenhle závod s lákavým jménem Vpřed. Připraveni na vše, po výměně skoro všech členů v týmů, jsme s Petrem stáli v pátek v 18:59 na nádraží v Kolíně. O závodě jsme měli lehké informace z webu Českobroďáků, který nás vzali s sebou. Šifry, chození po lese, azimut.... Začátek Vpředu je pokaždý na konci Vpředu z minulýho roku. Letosto byla vesnice Borová u Poličky. Protože jsme se chtěli ráno rozumně vzbudit, jeli jsme už v pátek do Chrudimi a přespali v zálesácký klubovně. Večer byl príma, z Broďáků se vyklubali strašně fajn lidi, původně jsem znala jen Lumíra. Povídali jsme dlouho do večera, neshodli se na ranním budíčku a pak usnuli na betonový podlaze. V noci nás vzbudil čísi zapomenutě natažený mobil. Pak jsem dlouho nemohla usnout, zbývala hodina spánku a mě se honilo hlavou jaký to bude, jak se nám povede, jestli to zmáknu... Nemám extra fyzičku a z 30 km jsem měla trošku strach. Ale pozitivní myšlenky převažovaly ty negativní a já se nemohla dočkat rána.
V šest jsme se tak nějak vyhrabali ze spacáků, zabalili baťůžky, opravdu extrémních velikostí. Petr ze své 60litrovky rázem udělal 25. V 7:20 nám to frčelo na start, takže jsme vyrazili na nádraží. Po cestě jsme potkali místní zálesáky i pořadatele. Mezi nimi můj oblíbený učitel ze školy, překvapení po ránu nebylo málo. Ve vlaku si všichni začali oměřovat prsty a rozpětí svých křídel, naměřovat metr. My s Petrem jsme nechtěli být pozadu tak jsme za chvíli taky věděli že rozpětí je stejný jako výška postavy, že ukazováček má 10 cm a krabička od sirek 5,5. Nejeli jsme dlouho, jednou jsme přestoupili a už jsme se koukali do rozesmátých tváří našich spolubojovníků v Borové. V hospodě jsme se úspěšně zaregistrovali, vyfasovali cedulky se startovním číslem 4 a šli jsme ještě užít půl hodinky volna před startem. K našemu štěstí byl hned pod hospodou smíšený obchod Lev (to je velmi důležité, stejně jako že MIRO je výrobna rukavic a ne prodejce náhradních dílů na náklaďáky). Tam jsme doplnili zásoby o čtverečkovaný papír, baterky a vodu. Do zahájení zbývalo pár minut a úplně to viselo ve vzduchu, každej napnutej a natěšenej. Stejně tak i my. V 8:45 byl odstřelen start, každej se vrhnul pro své desky s mapami a dalšími pomůckami pro závod. V deskách byla i startovací šifra. Ta byla pro dvojici pěkně zapeklitá, byla to popsaná A4 skoro z obou stran, hledání písmenek po celé vesnici. A že to byla pěkně dlouhá vesnice. Běhat jsem na začátku nechtěla, nevěděla jsem jak moc drsný to bude dál. S Peťou jsme si pěkně rozdělili místa abychom potom zjistili, že se nám polovina věcí překrývá. Zprávu jsme tak nějak dali dohromady, asi tak za tři hodiny. Ostatní na tom nebyli o mnoho líp, radílka jsme otvírat hned na začátku nechtěli a měli jsme to udělat, protože by nám ušetřil hodinu. I tak jsme chytli docela dobrou startovní pozici. První šifra byla hned jasná, vyškrtali jsme po dvou písmenkách a pak ještě jedno a mohli jsme začít hledat v mapě kapličku. Jenže právě ta kaplička nám byla osudná. Vyrazili jsme mezi prvními, ale trošku jinam než jsme měli. Našli jsme totiž moc pěknej pomníček. Nezbývalo nám než to otočit a vrátit se 1,5 km ke kapličce. Začínali mě trošku dřít boty, ale to jsme netušila jak ty boty budu dnes i zítra proklínat! U kapličky byl odhad vzdáleností. Podle azimutu jsme měli najít objekt a pak odhadnout vzdálenost. Objekty jsme možní trefili ale vzdálenosti určitě nee. Chtěli jsme dohnat ztrátu a tak jsme si nařídili azimut přímo na další kontrolu – Žižkov. Po menším bloudění (chybělo nám asi jen pár stupňů) jsme na Žižkově stříleli na pohyblivý cíl. Další cíl byl v průsečíků azimutů, kousek odtud. Za chvíli jsme opravdu stanuli na kopci kde nás čekali uzlíky (Petra je budu muset do příště doučit, i když uíááá bych asi taky nedala :-) ). Další šifra nás poslala za Kolouchem k mostku přes potok, který byl k našemu zděšení v pořádným kopci. Tam jsme si prakem vystříleli další šifru. Osamělá skála v lese a slaňování. Nechala jsem slanit Petra, který se „prý“ bojí výšky, ale zvládnul to skvěle. Než na nás došla řada potrápili jsme mozečky sportovními otázkami, průměr puku, délka Velké pardubické... No moc jsme toho popravdě nevěděli. Šifra pavouk nás popohnala dále do lesa, na lanové překážky. To už mě ty nohy nehorázně štvaly, ani ne tak pro puchejře, ale nemohla jsem jít rychle. Naštěstí se nade mnou slitovala jedna slečna a půjčila mi sandále. Radost byla obrovská. Přes chůzi sněhem, vodou blátem jsem těm sandálům vděčná za cíl i druhou etapu závodu. Studánka nás obdařila hybešovkou, což nebylo težký, ale strašně zdlouhavý a nás pomalu začínal tlačit čas. Na Karlštejn to byl jen skok, a čekalo na nás stylové poznávání hradů a zámků v ČR a na Slovensku. Nebylo to zas až tak hrozný, ale mohli jsme být lepší. Blížila se osmá a nám bylo jasný že cíl do půlnoci nedáváme. Navíc jsme si zase zašli asi 2 km než jsme došli na kótu, byla už tma. Bohužel byly dvě stejné kóty asi 0,5 km od sebe a my byli u té druhé. Otevřeli jsme radílka. Sešli jsme se tam tři hlídky a všichni jsme se rozhodli pro cíl a společnou cestu, protože v takové tmě by běhání po lese nebylo asi to pravé. Jenže radílek do cíle nebyl radílek do cíle ale na kontrolu před cílem. Tam byla jednoduchá morseovka která nás na kýžený konec první etapy opravdu nasměrovala. Být to o 1km dál tak padnu v polovině a dál nedojdu.
V cíli byl fajn oheň. Dali jsme si pivko, najedli se a zabivakovali s našimi spoluchodci noční krajinou. Ti měli plachtu a tak jsem ji využili a poučili se pro příště. Takhle rychle jsem snad v životě neusnula. Jen jsem vlezla do spacáku, tak se mi zavřeli oči a nastal slastnej odpočinek. Myslím že i dostatečně zaslouženej. Ráno jsme měli v 7 vyrážet na další etapu. Vnitří budík mě vzbudil už v šest, čemuž se docela divím, většinou vstávám poslední. V klídku jsme si zabalili a byli připraveni na další, 7kontrolovou etapu.
První šifra byla běhací, ale naštěstí se také musela vyluštit, takže Péťa běhal a já luštila. Obětavě mi vzal batoh na další kontrolu, protože jsem asi vypadal už dost sešle. Nohy jsem skoro necejtila, ale tohle všechno jsem si uvědomila až po závodě. Při chůzi jsem nějakou únavu cítila, i ty zatracený puchýře, ale šlo to všechno tak nějak stranou, nebylo to v tu chvíli tak důležitý jako vyluštění zakletý zprávy nebo vylezení na skálu. Z druhé kontroly jsme se taky pro jistotu trochu prošli, abychom neměli takový náskok. Odhad vnitřního i vnějšího průměru skruže a lezení po provaze jsem nechala na parťákovi. Zato čtvrtou kontrolu jsem si vzala do svých rukou a nohou, vylezla pro šifru na skálu. Luštění dalo trošku zabrat, tahle byla asi nejtežší. Pátá byla zapeklitá, po pohnojeným poli, samá hrouda, skvělej terén. Po uvláčeným nebo zasetým se chodí nejlépe. Objímali jsme čtyři lípy jako o život, ale sekli jsme se o celej strom! Ale naše chyba to evidentně nebyla, každej ten jeden strom nějak špatně odhadnul... Poslední dvě kontroly... Chůze po asfaltce na mě působila jako chůze po hřebíkách. Teď jsem proklínala i ty sandály. Překonání potoku po provaze, které nás čekalo bylo dobré. Nad šifrou jsme chvíli dumali ale nakonec jsme se mohli zdárně vydat k poslední kontrole před cílem. Tam jsme měli přenést raněného kamaráda v improvizovaných nosítkách. Kamarádku nám půjčili, sice se jí to moc nelíbilo, ale my jsme byli spokojeni, trestný jsme nedostali a cíl byl na dohled. Poslední šifra nás doopravdy poslal do hospody ve vesničce Krouna.
V hospodě jsme se slastně rozvalili po židlích a začala na nás dopadat všechna ta únava a zážitky. Celkově jsme dopadli úplně skvěle, 13. místo je úplně bezvadný. Myslím že bych se spokojila i s devatenáctkou nebo dvacítkou, protože to, co jsem prožila asi hned tak nezažiju. Fajn lidi, který maj pořád na tváři úsměv, nehrajou si na to, co nejsou. Chovaj se k tobě jako nejlepší kamarádi, i když tě vidí poprvé v životě. Poprvé jsem poznala čeho jsem schopná, sáhla si na dno svých možností, krotila svůj velitelskej pud a nakonec bezmezně věřila svýmu parťákovi. Došla jsme zdárně do obou cílů, zjistila že pro přežití není potřeba 60 litrů hadrů, že se člověk nemusí cpát každých 5 hodin, a že chodit v sandálích ve sněhu aniž by umrzly nohy je naprosto reálný a možný. Když člověk chce. Chce a má z toho všeho radost a skvelej pocit, že není žádnej měkouš a něco taky dokáže. Nakonec je naprosto spokojenej a šťastnej.
Hanka Dvorníková - středisko Kolín, převzato z webu 9pristav.wz.cz