Poprvé jsem zažil něco čemu se říká pravá volnost. Doma oblékl staré oprané tričko a džíny po taťkovi, zabalil osvědčené oblečení do lesa se spacákem do šedesátilitrové krosny a s lehkou duší vyrazil vpřed na Vpřed. Závod začal oficiálně až v sobotu, ale pro mě začal o den dřív. Od té doby jsem zažil něco, co nikdy předtím ani náznakem. Unavený ve spacáku jen s karimatkou spal (celkově maximálně dvě hodiny) na betonové podlaze. Přebalil si batoh z šedesáti pěti litrů na dvacet pět. K batohu přidal pět kil vody a doplňků, abych mohl tahat něco kolem třiceti kil celé dva dny na zádech. Po startu prolítal jednu vesnici tak, že ji budu dlouho znát nazpaměť. Pro informaci, kde je sídlo nějaké firmy jsem pomohl s ledničkou lidem, které jsem předtím nikdy neviděl. Ve dvojici jsme hledali písmenka všude po té vsi a skládali do slov zdánlivě nedávajících smysl.
Ve dvanáct hodin jsem ještě neuměl určit azimut a ve dvě hodiny jsem podle nich naši hlídku vedl lesními i vlastními cestami stále k dalším šifrám. Luštili jsme hádanky, které nás měli dovést k těm dalším. Co dva kilometry sundával batoh pro provedení nějakého úkolu, nejčastěji fyzicky náročného. S mým vedením jsme si zacházeli častokrát kilometry od trasy, která nás měla do půlnoci dovést na shromaždiště. Mé společnici na téhle cestě se začaly dělat v botách nesnesitelné puchýře a nebýt jedné hlídky, která ji půjčila sandále nemohli by jsme dorazit nikdy do cíle. Avšak do cíle byla velice dlouhá cesta. Do několika prudkých kopců jsem nesl oba batohy, abych ulehčil puchýřům ve špatně zvolených botách. Střílel jsem prakem a i paintballové pistole, slaňoval se po laně s nepřekonatelným strachem z výšek a přitom se smál do objektivu fotoaparátu. Lezl přes provazové trasy jako opičák a stejně tak se vrhnul na strom pro šifru a skočil dolu pro ušetření času. Lezl jsem po provaze pro uvázanou šifru a jednou rukou musel tu šifru vysvobodit a v zubech donést dolu. Podle vojenské mapy jsem určoval kóty kam jít a podle šifer azimuty, podle kterých se držet. Chodili jsme cestou necestou za pěkného počasí, kde by se hodilo nejvíce tílko a v lesích se brodil po kolena sněhem v nízkých pohorkách. Po setmění hledal se dvěma jinými hlídkami na špatné kótě šifru. Měl jsem možnost sledovat hvězdy při pochodu k vytouženému cíli první etapy a těšit se na cíl druhé etapy před polednem druhého dne. Cítil se jako malé dítě, které poprvé ucítí čistou vodu, když jsem dostal do ruky mapu a viděl širý les.
Možná se to zdá jako velké útrapy, možná jako malé. Ale největší břemeno a zároveň to nejlehčí byl úsměv, který se mi podařil zachovat po celou cestu a spokojenost při doražení do cíle. Bylo to pro mne poprvé v životě, kdy jsem se cítil jako opravdový zálesák a člověk, který se o sebe dokáže postarat a neztratit se. Možná, že už za rok nebudu vědět téměř nic z toho co jsem musel dokázat, ale jistě vím, že nezapomenu na lidi, které jsem za ty tři dny potkal. Měl jsem čest poznat lidi, kteří by pro vás udělali vše, když je o to požádáte. Lidi, kteří vědí co je opravdu důležité a chovají se k vám jako k sobě rovnému. S těmi, co vás berou i když si vaší vinou zajdete několik kilometrů daleko a to v noci. Lidé, kteří vás po pár dnech znají jako vlastní a neřeknou vám, že vás rádi poznali, jen kvůli tomu, že si myslí, že s nimi jedete až domů. Poznal jsem lidi, které jsem dlouho hledal a netušil, že najdu právě tehdy, kdy mi sotva budou stačit nohy, mozek i ruce. Nepoznal jsem lidi, na které bych se zavěsil a nutně potřeboval, ale poznal jsem lidi, se kterými je fajn a jejich přítomnost vám pomůže, když jdete o půlnoci po perném dni k cíli a nechají vás spát vedle sebe špinavého a zapoceného ve starém spacáku.
O to více vedle nich kontrastuje slečna, která se svojí kamarádkou směje od srdce nad tím, že má vousatý chlap po jídle makové zrníčko mezi zuby a dovolí si na ni promluvit.
Vpřed. Asi nejvýstižnější název pro akci, která se jen těžko může opakovat podle jednoho zadání. Akce co bude vždy jiná a vždy stejně nezapomenutelná.