Kronika

Vyrazili jsme v pátek 17. března v 15:45 z českobrodského nádraží, jednou jsme přestoupili na jiný vlak a potom jsme šli pěšky z Hodkova přes Lipinu až na naše tábořiště Pod kopcem Pohoř. Trvalo to asi hodinu, než jsme došli ke srubu, a pak jsme se skoro půl hodiny snažili otevřít dveře do srubu (to je totiž úkol pro koumáky). Poté, co jsme úspěšně otevřeli srub, jsme se hned šli ubytovat, a po zabydlení jsme se šli navečeřet. Každý měl na páteční večer svou večeři z domova. Po večeři pak ještě někteří z nás hráli deskové hry a ostatní šli spát. V sobotu jsme se po velmi dobré snídani šli podívat na naše skautské slibové ohniště, což je takové naše speciální místo. Pak jsme si zahráli malou šiškovanou a zkoušeli jsme rozpůlit šišky vejpůl sekerkou. Poté, co jsme rozpůlili všechny šišky, co jsme měli, dali jsme si hodinku opakování zdravovědy. Po zdravovědě jsme šli vařit oběd a v průběhu vaření jsme tloukli špačky. K obědu jsme měli výborné těstoviny s boloňskou omáčkou a sýrem. Po obědě jsme měli polední klid a hned po něm jsme šli na vycházku na nejvyšší bod Pohoře. Po návratu z vycházky jsme si dali svačinu. Tu jsme původně měli mít s sebou na procházce, ale Pakůň (od slova Pako) ji zapomněl ve srubu, takže z vycházky jsme se vrátili dost hladoví. Po svačině jsme šli znovu tlouct špačky, a pak jsme se připravovali na opékání buřtů, uklidili jsme nepořádek vedle skládky dřeva a vyráběli jsme si opejkáky. Každý měl dva buřty a každý se dobře najedl. Po večeři jsme se vrhli na umývání nádobí, co nám zbylo ještě z oběda, zahráli si deskovky, a pak jsme šli spát. V neděli jsme se začali balit a uklízet celý srub i se skládkou dřeva, zametli jsme podlahy, utřeli jsme stoly a poskládali jsme matrace. Poté, co jsme všechno uklidili, jsme vyrazili zpět na vlakovou zastávku a kolem 16:00 jsme už byli doma.

Za účastníky akce a oddíl skautů sepsal skaut Pavel Serbin

Skautské středisko Ing. Ládi Nováka

V letošním roce jsme, jak jinak, opět naskočili do turistických závodů, a i když proběhla teprve jarní základní kola, už si odnášíme spoustu pěkných umístění a postupů do vyšších závodních kol.

Máme za sebou tři základní kola turistických závodů pro letošní závodní sezonu. První kolo se konalo u nás v Českém Brodě, druhé 19. 3. v Týnci nad Sázavou a třetí závody se uskutečnily 25. 3. v Kralupech nad Vltavou.

První turistické závody, tedy ty, které jsme přímo pořádali tady u nás v Brodě, proběhly v lese a na velké louce v Dolánkách. Zúčastnilo se jich celkem 79 závodníků, z toho 12 českobroďáků. Závody v Českém Brodě byly velice úspěšné. Vyzávodili jsme si spoustu krásných míst. Nejlepší místa obsadily Nikola Blechová a Alžběta Vodičková, které si odnesly zlato, stříbrné medaile si odnesly Kateřina Čokrtová a Denisa Kratochvílová a dvojici bronzových medailí vyzávodili Lucie Mukařovská a Václav Čokrt. Odnesli jsme si ale také spoustu dalších krásných míst a hlavně motivaci do dalších závodů.

Druhé turistické závody se konaly 19. 3. v Týnci nad Sázavou, kterých se zúčastnilo celkem 65 závodníků. Měli jsme moc krásné počasí a o to lépe se nám závodilo. Přivezli jsme si dvě zlaté medaile pro dvě naše závodnice a také krásná 4. místa a 7. místo.

Poslední jarní turistické závody v základním kole nás čekaly v Kralupech nad Vltavou 25. 3., kterých se zúčastnilo celkem 170 závodníků. Konalo se zde totiž nejen základní kolo turistického závodu jako takového, ale zároveň Mistrovství Středočeského kraje v Turistickém závodě. Na těchto závodech jsme vybojovali úžasná místa. Spoustu 1., 2. a 3. míst. Nejlepší naše závodnice Nikola Blechová, Ema Hrušková a Kristýna Ševčíková se umístily i na stupních vítězů a mají postup na krajská kola společně s dalšími našimi závodníky. První krajské kolo nás čeká již 6. 5. ve Frýdku-Místku. Budeme sbírat síly a připravovat se na další vítězství, tak nám držte palce.

Letošní Kuličkiáda se vydařila, sešlo se nás přes dvacet a zapojili se i někteří rodiče. Několik nejlepších cvrnkačů si odneslo i výhru v podobě čokolády. Věřím, že jsme jaro poctivě uvítali a těším se na další akce.

Pakůň

Vyrazili jsme v pátek 17. března v 15:45 z českobrodského nádraží, jednou jsme přestoupili na jiný vlak a potom jsme šli pěšky z Hodkova přes Lipinu až na naše tábořiště Pod kopcem Pohoř

Trvalo to asi hodinu, než jsme došli ke srubu, a pak jsme se skoro půl hodiny snažili otevřít dveře dovnitř (důmyslný zamykací systém našeho srubu je toƟ ž tak záludný, že občas vyškolí i nás). Poté, co jsme úspěšně otevřeli srub, jsme se hned šli ubytovat a po zabydlení jsme se šli navečeřet. Každý měl na páteční večer svou večeři z domova. Po večeři pak ještě někteří z nás hráli deskové hry a šli jsme spát.

V sobotu jsme se po velmi dobré snídani šli podívat na naše skautské slibové ohniště, což je takové naše speciální tajné místo. Pak jsme si zahráli malou šiškovanou a zkoušeli jsme rozpůlit šišky vejpůl sekerkou. Poté, co jsme rozpůlili všechny šišky, co jsme měli, dali jsme si hodinku opakování zdravovědy.

Po zdravovědě jsme šli vařit oběd a v průběhu vaření jsme tloukli špačky. K obědu jsme měli výborné těstoviny s boloňskou omáčkou a sýrem. Následoval polední klid a hned po něm jsme šli na vycházku na nejvyšší bod Pohoře. Po návratu z vycházky jsme si dali svačinu. Tu jsme původně měli mít s sebou na procházce, ale Pakůň (od slova Pako) ji zapomněl ve srubu, takže z vycházky jsme se vrátili dost vyhladovělí. Po svačině jsme šli znovu tlouct špačky a pak jsme se připravovali na opékání buřtů – uklidili jsme nepořádek vedle skládky dřeva, zapálili oheň a vyráběli jsme si k večeři opejkáky. Každý měl dva buřty a každý se dobře najedl.

Po večeři jsme se vrhli na umývání nádobí, co nám zbylo ještě z oběda, zahráli si deskovky a pak jsme šli spát. V neděli jsme se začali balit a uklízet celý srub i se skládkou dřeva, zametli jsme podlahy, utřeli jsme stoly a poskládali jsme matrace. Poté, co jsme všechno uklidili, jsme vyrazili zpět na vlakovou zastávku a kolem 16:00 jsme už byli doma.

V pátek 10. března v 16:45 začala výprava oddílů vlčat a světlušek, a to jako obvykle na vlakovém nádraží v Českém Brodě. Celí natěšení jsme naložili batohy a další nezbytné vybavení do auta, které jelo na místo cíle naší výpravy, do Brandýsa nad Labem. Děti se rozloučily s rodiči a vzápětí přijel vlak, kterým jsme se vydali do Úval, tam přesedli na autobus a ơ m už dojeli do Brandýsa.

Pak už jsme jen došli zbylých pár kilometrů do cíle na základnu brandýských vodních skautů. Tam na nás čekalo naše auto a taky místní skaut Matěj, který nám ukázal naše budoucí ubytování. Batohy na nás už čekaly v klubovně, tak jsme se rychle vybalili, připravili si spaní a šli se navečeřet a hrát hry do společenské klubovny. Když už jsme byli dostatečně unavení, vyčistili jsme si zuby a šli spát.

Druhý den ráno jsme klasicky spáchali ranní hygienu a zahnali ranní hlad buchtami od rodičů ke snídani. Hned po snídani nás čekala dopolední šifrovací hra. Nejprve jsme se rozdělili do týmů a naším úkolem bylo zjistit odpovědi na předem dané otázky u jednotlivých vedoucích. Ti nám však žádnou odpověď nedali jen tak zadarmo a za každou z nich po nás chtěli splnit nějaký úkol. Nakonec se ale všem povedlo úkoly splnit a hru vyhrát.

Dopolední hlad jsme rychle zahnali rohlíkem s mrkví a mezitím, co se vařil oběd, jsme si zkusili zahrát nové hry, které předtím ještě nikdo z nás nikdy nehrál.

Po obědě a po odpočinku jsme vyrazili na výlet do Staré Boleslavi. Nemohli jsme vynechat jedno ze slavných míst tohoto města, a to konkrétně kostel, před kterým byl zavražděn svatý Václav. Cestou na procházce jsme se zastavili na hřišti v lese, kde jsme se nasvačili a prolezli všechny prolézačky od lanovky až po lanové překážky.

Pomalu začalo zapadat slunce, tudíž nám nezbylo, než se vrátit zpět na základnu, kde na nás už čekala část vedoucích s večeří. Když se nakonec setmělo úplně, vytáhli jsme kytary a zpívali naše oblíbené a všem dobře známé táborové písně. Z ničeho nic do klubovny náhle vtrhla Barča s ơ m, že nám unesli naši vedoucí Denču. Venku na nás čekala cesta připravená ze svíček a nám nezbylo nic jiného, než se po ní vydat Denču a jejího únosce hledat. Nakonec se nám podařilo Denču najít a zachránit, ale její únosce, který nás na místě překvapil, nám i přes velkou snahu chytit ho, nakonec utekl. Už bylo dost pozdě, a tak jsme si jen rychle vyčistili zuby a uložili se ke spánku.

V neděli nás čekala už jenom snídaně, úklid kluboven a návrat domů. Z Brandýsa jsme se vrátili unavení, ale spokojení. Kromě dobré zábavy jsme se zase něco nového dozvěděli a už se těšíme na příští výpravu.

O letošních jarních prázdninách jsme tradičně uspořádali několik kratších akcí pro ty z nás, kteří nejedou třeba na hory.

První z nich byla tradiční VÝPRAVA DO BAZÉNU v Kolíně, která se uskutečnila v úterý 21.února. Sešlo se nás celkem 17 účastníků (4 skauti, 3 vlčata, 6 světlušek a 4 vedoucí), někteří přistoupili do vlaku v Pečkách či Cerhenicicích.

V bazénu jsme se dostatečně vykoupali, otestovali své plavecké schopnosti, vyzkoušeli všechny tobogány a prohřáli si těla ve vířivkách a v parní kabině.

Počasí nám přálo, takže mokré vlasy cestou zpět na vlak nám nezmrzly a po poledni jsme se vrátili domů.

Následně se uskutečnily ještě dvě (co vím) akce - ve středu 22. 2. setkání sester ke dni sesterství a ve čtvrtek 23. 2. herní den v klubovně, ale o těch sem jistě napíše někdo další.

O jarních prázdninách sice nevyrážíme na celostřediskovou výpravu, jako to děláváme vždy o prázdninách podzimních a velikonočních, i tak ale připravujeme alespoň na některé dny v prázdninovém týdnu půldenní nebo jednodenní aktivity. A nejinak tomu bylo i letos.

V úterý 21. února jsme se vypravili do bazénu. Ráno jsme se sešli na nádraží a vlakem vyrazili do kolínského vodního světa. V bazénu jsme se rozehřáli, prověřili plavecké dovednosti a vrhli jsme se do vodních radovánek. Stihli jsme se vyřádit na všech vodních atrakcích, které vodní svět nabízí, pořádně si zaplavat, sjet všechny skluzavky, také jsme se pokusili udělat rychlostní rekord na tobogánech a nespolykat u toho moc vody. Vyhladovělí po takovém výkonu jsme pak spořádali svačiny a vyrazili zase na vlak domů.

Ve středu 22. února jsme se sešly (to –y tu není omylem) v klubovně, abychom oslavily Den sesterství. Den sesterství, nazývaný též Den zamyšlení nebo Vzpomínkový den, je mezinárodní svátek přátelství, který slaví skautky a skauti po celém světě. V tento den se narodili zakladatelé světového skautingu, sir Robert Baden-Powell i jeho žena Olave Baden-Powell, a stal se dnem, kdy se tradičně scházejí skautky, vzájemně vzpomínají a oslavují. A tak jsme se sešly i letos; holčičky, dívky i ženy, zkrátka skautky napříč všemi oddíly a generacemi našeho střediska. Do klubovny každá přinesla něco dobrého k snědku, uvařily jsme si čaj a pohodové odpoledne v holčičím kruhu mohlo začít. Promítaly jsme si fotky z aktuálních i starších akcí a zavzpomínaly u starých kronik. Ze starých zápisů, černobílých fotografií a hlavně z vyprávění těch starších z nás si tak i dnešní světlušky, skautky a roverky snad dovedou představit, jak jejich předchůdkyně skautovaly před lety.

V pátek 24. února se pak uskutečnil herní den v klubovně. Dopoledne se sešli děti i vedoucí, kluci i holky, malí i velcí, a vytáhli jsme deskovky. Zahráli jsme si různé hry jako třeba všemi oblíbený Bang, Dobble, Jízdenky prosím, UNO a také nějaké karetní hry. Radost nám udělalo, že si dovedeme poradit a pochopit pravidla her i v cizím jazyce. Kromě deskovek jsme si vyzkoušeli i různé týmové kreslicí hry a na závěr si zahráli nějaké běhací hry venku, jako je vybika a schovka. Přišli jsme na to, že běhání v bahně není vždycky dobrý nápad, ale v klubovně jsme se pak zahřáli čajem a posílili dobrotami, které nám holky nechaly z předchozího Dne sesterství. Celý den panovala veselá nálada a „nahráno“ máme do zásoby.

A s heslem „Kdo si hraje, nezlobí“ se pak v neděli sešli v klubovně pro změnu naši vedoucí a po vzoru dětí si také udělali herní dopoledne plné deskovek.

Sobotního rána 11. února se na nádraží sešli vedoucí a děti z oddílů světlušek, vlčat a skautů a společně jsme vyrazili vlakem směr Masarykovo nádraží. Odtud naše cesta pokračovala do Národního muzea. Po zakoupení lístků jsme se vydali do šaten, kde jsme si dali svačinu, a pak jsme se rozdělili na vlčata, skauty a dvě skupiny světlušek. Hned jak jsme se rozdělili na skupinky, pustili jsme se do objevování tajů muzea.

Hned ze začátku jsme zavítali do expozice dějin. Ta nás ale zase až tak nenadchnula (hlavně vlčata), a tak jsme se přesunuli ke zkamenělinám a pravěku. Tam jsme viděli spoustu pravěkých a dnes už vyhynulých zvířat, jako byl mamut, chlupatý nosorožec, různé ryby a paryby a spoustu trilobitů. Po pravěku jsme se pomalu přesunuli k expozici minerálů, nad kterými jsme strávili asi nejvíc času. Zaujaly nás tam jak radioaktivní prvky, jako je třeba uran, tak i blyštivé minerály, kterých tam bylo opravdu hodně. Poté jsme navštívili zvířecí říši, kde bylo nepřeberné množství zvířat s kostrou plejtváka v jejich čele. Bohužel tuto expozici už jsme nestihli projít celou, protože nás začal tlačit čas.

Na zpáteční cestě jsme se ještě na chvíli zastavili na dětském hřišti, abychom se po dni stráveném prohlížením expozicí taky trošku vyblbli. Po chvilce hraní na hřišti jsme už museli jít na vlak, abychom se dostali včas domů. Když jsme dosedli, ve vlaku se rozhostilo překvapivé ticho, tak moc byly děti unavené a zároveň plné dojmů po celodenním objevováním krás Národního muzea.

Po úspěšném vysvědčení jsme se ve čtvrtek odpoledne sešli na českobrodském nádraží a vydali se za dobrodružstvím do Červeného Kostelce. Když jsme dorazili do místní skautské klubovny a ubytovali se, zahráli jsme si pár her a šli spát, abychom byli plní energie na další dny. V pátek jsme se rozdělili na dvě skupiny: lyžaře a sáňkaře, od kterých se později oddělila služba, aby nám uvařili vynikající oběd. Všichni jsme se vrátili promočení, ale spokojení. Odpoledne jsme hráli deskové hry a sušili se. V sobotu jsme si přispali a po obědě se vydali za bruslením do Náchoda. Po dvou užitých hodinách klouzání a padání jsme se promrzlí vydali zpátky. Večer jsme si pustili film a většina roverského osazenstva se vypravila na místní skautský charitativní ples. Tam se jim na dražbě, ze které šel výdělek na podporu Lékařů bez hranic, povedlo vybojovat dřevěný liliový kříž a turbánky. V neděli už jsme se jen balili, uklízeli a po výborném obědě se vypravili zpátky domů. Celá akce se vydařila a my se jen těšíme, jaká další výprava nás společně čeká.

Za skautské středisko Ing. Ládi Nováka,

Bára (Gertruda)

Po úspěšném vysvědčení jsme se ve čtvrtek odpoledne sešli na českobrodském nádraží a vydali se za dobrodružstvím, tentokrát až do Červeného Kostelce. Když jsme dorazili do místní skautské klubovny a ubytovali se, zahráli jsme si pár her a šli spát, abychom byli plní energie na další dny.

V pátek po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny, na lyžaře a sáňkaře, a vyrazili jsme užít si sníh. Pololetky jsou totiž vždycky skvělá akce, ale když nám ještě navíc napadne spousta sněhu, je to o to větší zábava. Ze sněhových hrátek se později oddělila služba, aby nám uvařila vynikající oběd. Všichni jsme se ze svahu vrátili úplně promočení, ale spokojení. Odpoledne jsme pak hráli deskové hry, nabírali síly a sušili se. V sobotu jsme si přispali a po obědě se vydali za bruslením do Náchoda. Po dvou hodinách klouzání a padání jsme se promrzlí vydali zpátky. Večer jsme si pustili film a většina roverského osazenstva se vypravila na místní skautský charitativní ples. Tam se jim v dražbě, jejíž výdělek šel v tomto roce na podporu Lékařů bez hranic, povedlo vybojovat dřevěný liliový kříž a turbánky. V neděli už jsme se jen balili, uklízeli a po výborném obědě jsme se vypravili zpátky domů. Celá akce se vydařila a my už se jen těšíme, jaká další výprava nás společně čeká.

V sobotu 28. ledna jsme se se světluškami vydaly do Světa medúz. Zúčastnilo se nejen hodně dětí, ale i spousta roverek, jejich vedoucích.

Ráno jsme společně vyrazily vlakem do Prahy na Masaryčku a dále metrem na stanici Pankrác. Abychom si zpestřily cestu, šly jsme se ještě před samotným Světem medúz podívat na pankráckou věznici. Člověk o ní porůznu slýchá a vídá třeba v televizi, ale kdo takovou věznici vlastně kdy doopravdy viděl. Spatřily jsme velké opevnění, mříže na oknech, ostnaté dráty a zkrátka všechno, co k vězení patří, a viděly jsme také vězeňský autobus. Při naší návštěvě věznice jsme si o ní samozřejmě také něco řekly.

A dále nás čekala zastávka Svět medúz. Zaplatily jsme vstup a naše cesta mohla začít. Viděly jsme spoustu druhů medúz, například talířovku ušatou, medúzku sladkovodní, kořenoústku hrbolatou a mnoho dalších. Každá z nich byla něčím speciální. Také jsme se dozvěděly několik zajímavých informací, jako třeba že medúzy jsou z 95 % tvořeny vodou a nemají srdce ani mozek. Dále jsme viděly nádhernou animaci moře a oceánu. Pokračovaly jsme dále v prohlídce, na jejímž konci nás čekala kavárnička, nádherně osvícená mořskými výjevy.

Děti si v kavárničce mohly vymalovat medúzu, kosmonauta nebo raketku a pomocí naskenování je mohly vypustit na plátno. Bylo to velice krásné. Vedoucí si zase daly kafíčko a zákusek. Nafotily jsme spoustu fotek, které jsou na našich webových stránkách.

Ale naše cesta ještě neskončila. Ze Světa medúz jsme se vydaly na vlak, tentokrát jsme si cestu zpestřily pro změnu procházkou přes Václavské náměstí. Pak už jsme jen naskočily na vlak a vydaly jsme se domů.

Svět medúz opravdu stojí za to. Moc jsme si to užily a budeme se těšit na další akce.

Tonička, 12 let: Na skaut jsem začla chodit v šesti letech. Jelikož sem chodili moji sourozenci neměla jsem moc neměla na výběr. Několikrát jsem chtěla odstoupit ale něco mě tu udrželo. Teď jsem chodím sedmým rokem a nepřestává mně to tu bavit. Bětulilinka je nejlepší!!! A Terušinka, Lucinky, Tomášek, a Kikinka jsou taky nej!!

Týna, 15 let: Na skauta jsem začala chodit ve svých 5ti letech kvůli tetě, která tam byla jako vedoucí. Skaut mě po čase začal strašně moc bavit a našla jsem si tam ty nejlepší kamarády kterým věřím úplně ve všem. Má nejoblíbenější akce je a vždycky bude tábor. Teď už na skauta chodím 10 let a jsem za to moc ráda.

Eliška, 14 let: Baf! Chodím na skauta, protože jsou tu super lidi a potkala jsem tu úžasné kámoše, kteří jsou pro mě důležití. Taky mám ráda všechny skautské akce, vždy je to hezky strávený čas. Jsem moc ráda, že sem chodím.

Anonym, 13 let: Na skuata jsem začala chodit s vidinou nových kamarádů. Ze začátku jsem si myslela, že jsem tu za trest, ale postupem času jsem si to tu velice oblíbila a lidi ze skauta pro mě moc znamenají. Užívám si každou akci, na kterou mohu a jsem mocráda, že jsem tady. <3

 Anonym, 13 let: Chodím na skauta moc ráda, jsou tu super lidi a fajn akce. Nejradši mám střediskové akce, protože tam jsme všichni.

 Anonym, 12 let: Na skaut chodím 4 roky. Nejvíc mě tu baví hry, akce o víkendech a hlavně tábor. Je tu parta super lidí, která mě tu stále drží.