Kronika

Pomalu se stává tradicí, že naši roveři (skauti a skautky starší 15 let) vyrážejí vždy v srpnu někam „za hranice všedních dní“. Pro letošní rok jsme zvolili Rumunsko, konkrétně jeho nejvyšší pohoří Fagaraš s nejvyšší horou Moldoveanu (2 544 m n. m.).

V pátek 21. srpna proto „11 odvážných“ opustilo Český Brod a směrem všeobecně jihovýchodním vyrazili vlakem přes Budapešť do rumunského města Sibiu (někteří z nás jeli poprvé v lehátkovém voze a všem se to líbilo) a pak ještě kousek dál do zastávky Valea Marului. Ta leží v nadmořské výšce 360 m a nad ní se zdvíhají převysoké kopce Fagaraše. Do těch jsme stoupali zhruba den a půl, než jsme dosáhli výšky cca 2 300 m, v které jsme se pak plus mínus pohybovali celých 6 dnů.

Postupovali jsme směrem od západu na východ přes vysoké hory Budislavu a Negoiu, sedlo Paltinu, kterým v nadmořské výšce přes 2 000 m prochází Transfagarašská silnice (známá iz pořadu Top Gear), až k nevyšší hoře Moldoveanu. Vrchol byl dobyt ve čtvrtek. Pak už nás čekal pouze sestup (zpestřený několika lokálními „kopečky“) do osady Breaza a přes město Fagaraš do Brašova, kde jsme strávili poslední noc, po týdnu stravování se pouze instantní stravou jsme si dali dobré jídlo v restauraci a druhý den ráno vyrazili opět vlakem přes Budapešť domů.

Za 6 dnů jsme urazili na vlastních nohou lehce přes 70 km. Fagaraš nás nezklamal – takto vysoké pohoří nedá nikomu nic zadarmo; každý metr si člověk s 20kilovým batohem na zádech pořádně užije. Zažili jsme skoro každý den jiné počasí – déšť, vítr i mlhu, slunečno i jinovatku po ránu na stanech. Za námahu jsme byli odměněni dalekými výhledy, nádhernými panoramaty a pocitem, že jsme tuto výzvu, kterou před nás rumunské hory postavily, zvládli.

Za Zlatým rounem se už kdysi vydal Iáson a dle řeckých pověstí ho také nalezl. My jsme však zjistili, že to není tak úplně pravda, a proto jsme se ho letos na táboře pokusili najít sami.

Tábor začínal v sobotu 11. 7., někteří z nás se na tábor vydali již o dva dny dříve formou “puťáku“. Všichni jsme se shledali až v sobotu odpoledne v zemi řeckosamechovské, tedy na našem tábořišti Pod kopcem Pohoř u Starého Samechova, které jsme si ihned začali zútulňovat pro naše pohodlí.

Hned první večer jsme se seznámili s našimi bohy a hrdiny, od samotného vládce Olympu Dia, přes boha vína Dionýsa, až po nesmrtelného válečníka Achilla. V následujících dnech jsme pomáhali našemu stvořiteli, titánu Prométheovi, jenž nám za odměnu snesl z Olympu oheň. Naše cesta za rounem však nebyla snadná. Jeho vlastník král Aietes nám ho odmítl vydat a navíc se mu podařilo ukrást bohům jejich mocné artefakty, jako Poseidonův trojzubec, či Héfaistovo kladivo.

Abychom si získali jejich přízeň a krále přemohli, každý den jsme zasvětili jednomu z bohů a snažili se získat jeho artefakt nazpět. Dle toho se odvíjel i náš program. Například při uctívání Poseidona, boha všech moří, jsme se věnovali především vodním hrátkám, k čemuž nás parné počasí přímo vyzývalo. Dále se konaly tradiční Olympijské hry, kde jsme předváděli svou sílu při přetahování, nebo zručnost při hodu vejcem.

První týden utekl jako voda a na ten druhý se starší obyvatelé přestěhovali do vzdálené země řeckokácovecké. Zde stejně jako ti mladší vařili maso v Setonově hrnci, vyráběli rukodělky a překonávali lanové překážky. Po návratu se rozběhl závěrečný boj a díky udatnosti a odvaze všech zúčastněných jsme nakonec krále Aieta porazili a získali tak Zlaté rouno. Čtrnáct dní tábora bylo za námi, pro vlčata a světlušky si přijeli jejich rodičové a skauti se skautkami se těšili na poslední, adrenalinem nabitý týden. V něm jsme vyrazili na dva dny sjíždět řeku Sázavu a zahráli akční šiškovací hru Komando.

Aniž by o tom většina z Vás, čtenářů ČBZ věděla, v sobotu 13. června se v Českém Brodě a v Dolánkách uskutečnilo Mistrovství České republiky v Turistickém závodě. Naše děti i vedoucí se Turistického závodu během roku účastní v hojném počtu a navíc s velkou úspěšností, přišla na nás tedy i řada s pořádáním závodu. A uspořádat takové mistrovství republiky, to už není žádná legrace.

Všechno vlastně začalo už v pátek, kdy se do Brodu začali sjíždět závodníci z celé republiky. Možnost ubytování a zřízení pořadatelské základny nám poskytla ZŠ Žitomířská. A zatímco se v pátek večer postupně sjížděli závodníci, tým organizátorů dolaďoval poslední detaily jak v organizační rovině, tak přímo v Dolánkách na závodní trati. Pro účastníky byla pro odreagování v předvečer závodu připravena první část doprovodného programu - na školním hřišti si mohli poslechnout kapelu Zvířátka pana Krbce.

V sobotu ráno se závodníci sešli na nástupu, kde jim úspěšný start popřáli ředitel ZŠ Žitomířská Mgr. Jirka Slavík a místostarosta Českého Brodu Mgr. Pavel Janík, dozvěděli se poslední důležité informace a pak začaly autobusy odvážet do lesa v Dolánkách jednu várku závodníků za druhou. Tam už na ně čekali rozhodčí rozestavění na závodní trati odstupňované dle délky a náročnosti podle věkových kategorií; pro ty nejmenší závodníky až po trať pro dospělé a zkušené borce. Takový turistický závod totiž není jen o rychlosti běhu v terénu, na trase je nutné úspěšně splnit řadu disciplín jako je poznávání turistických a topografických značek, dřevin, kulturních památek a přírodních zajímavostí, vázání uzlů, odhad vzdálenosti, hod míčkem, překonání překážkové dráhy, orientace mapy a zdolání azimutových úseků. A ty stojí v českobrodských lesích za to.

Závodníci, kteří se dostali do cíle, se mohli zase autobusem vydat zpět do Brodu, kde na ně čekala zasloužená sprcha, oběd a další součásti doprovodného programu - návštěva Podlipanského muzea a děti si mohly vyzkoušet své dovednosti na lezecké stěně.

Poté probíhal největší maraton v organizátorském výpočetním středisku, abychom se dobrali k výsledkům. Ale hlavy ani počítače se nám nezavařily, a tak po třetí hodině odpolední stanuli při slavnostním vyhlášení na stupních vítězů ti nejlepší z nejlepších ve všech závodních kategoriích.

Všem závodníkům ještě jednou srdečně gratulujeme a především velice děkujeme všem, kteří nám s uskutečněním tak velkého a náročného závodu pomohli.

Po úspěchu v okresním kole vyrazily naše tři družiny poměřit síly s ostatními hlídkami skautů z celého Středočeského kraje.

V pátek jsme se odpoledne setkali na nádraží a s plnými krosnami vyrazili do Újezda nad Zbečnem. Hned pod zastávkou nás očekávala rozlehlá louka - náš domov na následující tři dny. Zaregistrovali jsme se, postavili stany, oblékli kroje a vyrazili na nástup. Tam bylo vylosováno pořadí, ve kterém hlídky poběží, a byl nám dovysvětlen průběh závodu.

Brzy ráno jsme vstávali a vyráželi na trať. Závod se skládal ze tří hlavních složek: Modul Závod, Modul Brány a Modul Přežití. Modul Přežití probíhal v průběhu celého víkendu a šlo hlavně o to, jak již název napovídá, ho přežít, šlo hlavně o to si postavit stan a uvařit nějaké to teplé jídlo. Modul Brány měl ověřit individuálně každého člena družiny. A Modul Závod, nejdůležitější ze všech tří, představoval asi dvanáctikilometrovou trať, během které bylo třeba obejít několik stanovišť, na kterých se bodovalo nejen plnění disciplíny, ale také schopnost družiny fungovat jako tým. Po dokončení závodu si mohly všechny družiny dopřát zasloužený klid u táboráku nebo v keltské krčmě.

V neděli nás čekalo už jen balení, loučení s novými známými a také závěrečný nástup, kde byly vyhlášeny výsledky. A jak že jsme to dopadli? Naše družiny dopadly skvěle. Družina Železná tyč obsadila druhé místo, družina Diamant 32 v těsném závěsu za nimi místo třetí a družina skautek Cellulky místo dvanácté. Myslím, že jsme si letošní Svojsíkův závod moc užili a že se alespoň část našich družin umístí skvěle i v příštím ročníku Svojsíkova závodu.

Na náš poslední výlet tohoto školního roku jsme vyrazili v sobotu 6. 6. 2015. Cílem byla výstava modelů vláčků v Pečkách, kterou pořádá Sdružení železničních modelářů Pečky

Jak jinak než vlakem jsme se přesunuli do Peček a poté přes pečeckou pouť došli na výstavu plni očekávání, co vlastně uvidíme. Modely vláčků jezdí po modelech kolejišť a modelech krajin. Veškeré krajinky jsou i s lidmi, autobusy, traktory…..vlastně se vším, co známe z reality. Nejvíce nás překvapily kouřící komíny, ale i záchranáři, kteří zachraňovali člověka u dopravní nehody, nebo dřevorubec, který kácel strom…to vše byly pouze modely o velikosti menší než krabičky od sirek. Děti si mohly i postavit vlastní model a pustit ho na koleje. K vidění byly i modely ze stavebnice Merkur nebo Lego, vše funkční.

Pro nejmenší byla připravena i jízda po koleji v minivláčku, kterou jsme samozřejmě museli využít. Po prohlídce, na které bychom mohli být ještě dneska, jsme se rozhodli, že vyrazíme i historickým vlakem z Peček do Plaňan a zpět. Jízda byla úžasná a i ve velkém horku jsme byli všichni nadšeni a zchlazení přišlo formou zmrzliny v pečecké cukrárně. Po prosluněném a zajímavém výletu jsme nasedli do vlaku směr domov. Výlet jsme si užili, všem můžeme jen doporučit a ostatním, co nebyli, tak jen vzkázat, že o hodně přišli.

Dobročinné sbírky v rámci Dne proti rakovině jsme se zúčastnili již po několikáté a i letos jsme na tento den netrpělivě čekali. První schůzka ohledně Dne proti rakovině proběhla už v úterý 12. 5.

V klubovně se sešla skupina skautů, skautek a roverů, rozdělili jsme se do skupin a rozdělili jsme si části Brodu tak, abychom pokryli co největší část města. Ve středu jsme již brzy ráno vyrazili do ulic, letos ve snaze sesbírat co nejvíce peněz na podporu lidí trpících rakovinou reprodukčních orgánů. Během dne jsme se objevili skoro ve všech částech Brodu od Liblic po sídliště. Znovu jsme se setkali až v pozdním odpoledni obtěžkáni plnými vaky, které jsme odevzdali vedoucí a s pocitem, že jsme právě vykonali dobrý skutek, jsme se rozešli domů.

Den proti rakovině pořádá každoročně Liga proti rakovině, letos se jednalo již o 19. ročník. Dobrovolníci ve žlutých tričkách, kterých bylo letos 13.000, nabízejí žluté kytičky za minimální příspěvek 20 Kč. Díky této akci se tak vyberou peníze na podporu výzkumu léčby nádorových onemocnění, na zlepšení kvality života onkologických pacientů a především na nádorovou prevenci. Každý, kdo si letos zakoupil kytičku, obdržel informační letáčky s informacemi a doporučeními, jak předcházet riziku onemocnění a jak nemoc zachytit včas v raném stádiu, kdy je vysoká šance na plné uzdravení.

Stejně jako před dvěma lety, opět jsme v dubnu vyrazili s naším skvělým střediskem na Svojsíkův závod, tentokráte do Kouřimi a rovnou na celý víkend. Závod byl rozdělen do dvou celodenních částí.

První den jsme se vydali plnit řadu zajímavých a nelehkých úkolů. Příkladem je úžasně namaskovaná zdravověda a poskytování první pomoci, obtížné přelézání lanových překážek, poznávání stromů a hodně orientace v mapě…

Poté co družiny překonaly vyznačené úkoly, jsme se zabydleli kousek od Lechova kamene, rozdělali celty a začali vařit večeři po skupinkách, což byl též soutěžní úkol. Měli jsme výběr ze dvou jídel: kuře na kari a špagety s boloňskou omáčkou. Všem týmům se večeře neskutečně povedla. Po chutné večeři jsme měli volno, někdo šel spát, ale většina šla zpívat k ohni nebo hrát hry ve tmě. Po krásném probuzení jsme se na čerstvém vzduchu pořádně nasnídali, popili jsme čaj a začali uklízet naše příbytky. Od našeho hlavního vedoucího jsme dostali pokyny na druhý den a hned jsme vyrazili do města zjišťovat informace o městu Kouřim.

Po napínavém čekání na výsledky jsme mohli být právem hrdi za dvě první místa, která získala skupina skautů (Železná tyč) a skupina skautek (Cellulky), jedno 2. místo - skauti (Diamant 32) a jedno 6. místo pro druhou družinku skautek (Cokolyf). Z našeho střediska tedy nakonec tři hlídky postupují do krajského kola, a tak o nás zcela jistě ještě uslyšíte :) Ještě jednou všem moc gratuluji!

Dne 17. 4. jsme vyrazily s holkama do Mikulášovic v Českém Švýcarsku. Náš výlet začal v pátek, když jsme se sešly na nádraží. Koupily jsme jízdenky a mohly jsme vyrazit.

Do Mikulášovic jsme dorazily v podvečer. Vybalily jsme si, najedly se, zkoukly film a šly spát. V sobotu jsme vyrazily na Pravčickou bránu. Všem se nám tam velmi líbilo. Byl tam nádherný výhled. Prozkoumaly jsme vyhlídky a s krásnou vzpomínkou opouštěly Pravčickou bránu. Navečer k nám přišla paní Machorková, se kterou jsme si namalovaly na skleničky nebo hrnečky různé obrázky, každá podle svého. V neděli se ani jedné z nás nechtělo vstávat. Mrzelo nás, že musíme odpoledne Mikulášovice opustit. Všem se ale zvedla nálada, když jsme po snídani vyrazily na nejsevernější rozhlednu v Čechách - Tanečnici. Vyšplhaly jsme nahoru a začaly si s obdivem prohlížet rozlehlou krajinu. Po návratu jsme spořádaly, co jsme mohly, zabalily si a vyrazily domů. Počasí nám celou dobu přálo, takže se nám výlet velmi vydařil. Takže kam pojedeme příště…?

V sobotu 18. dubna jsme společně s vlčaty vyrazili na cestu za poznáním starobylého kmene Markomanů.

Brzy ráno jsme motoráčkem dojeli do Vrbčan a odtud nás již čekala cesta pěšky. Po chvíli cesty jsme dorazili k prvnímu z trojice skalních masivů - tzv. „Stráně u splavu“. Ty naše vlčata úplně uhranuly. Procházka po nich by jim prý nestačila, a tak jsme si udělali první přestávku na svačinu. Druhou přírodní památkou na trati byly o něco vyšší „Stráně u Chroustova“. Na jejich vrcholku se nacházela rozlehlá louka přímo vybízející k hraní her. Po půlhodince her začala vlčata škemrat o oběd a tak jsme se přesunuli k nepříliš vzdálenému „Lomu u Radimi“.

Když vlčata zaslechla zmínku o zkamenělých trilobitech, rázem zapomněla na hlad a vrhla se hledat prastaré živočichy. Po chvilce přemlouvání jsme je nakonec přihnali k ohni a obědu. Když nás začal tlačit čas, vykročili jsme ke stezce po Pičhoře a jejich obyvatelích. Uvítala nás slámovo - hliněná chata, ve které Markomani žili, a dva dřevění koně.

A kdože jsou to vlastně ti Markomani? Markomani byli staří Keltové, jejichž žárová pohřebiště objevil na Pičhoře vědecký tým profesora Píče. Poté, co jsme se skulili z Pičhory do Peček, jsme nasedli na vlak a znavená vlčata se těšila na večeři doma u maminky.

Nazdar kamarádi, protože je práce s dětmi po celý rok spousty, rozhodl jsem se uspořádat pro vedoucí odpočinkový víkend. Vypravili jsme se na AMERIKU, respektive za poznáním ducha Hanse Hagena. Cesta na Ameriku není nijak daleká, vlakem přes Prahu na Karlštejn.

Cesta nás vedla malebným podhradím Karlštejna a dovedla nás na sraz s bratrem Fousem do obce Mořina, který nás srdečně přivítal a ubytoval v místní skautské klubovně. Domorodí skauti si říkají Plantážníci a mají krásnou klubovnu se zařízenou kuchyňkou, skautskou výzdobou a spoustou fotek z akcí. Bratr Fous nás předal své sympatické dceři Karolíně a ta nás doprovodila k zatopeným lomům Mořina, přezdívaným AMERIKA.

Karol nám dělala zkušenou průvodkyni a opatřila nás čelovkami a přilbou, za což jí my vysocí moc děkujeme! Všechny vstupy do lomů jsou zamčeny železnými dveřmi, takže Karol nesla pěkný štos klíčů. V chodbách je kolem deseti stupňů celsia, vlhko a na stropech visí sem tam spící netopýři, na které by si člověk mohl i sáhnout. Nikdy jsem tak zblízka netopýra neviděl.

Z výkladu Karol jsme se dozvěděli několik zajímavostí o použitých technikách těžby, historii lomu, politických vězních a smrti neopatrných lidí, kteří podceňují skalnatý masiv. Chodby mají několik kilometrů a zdobí je okna s úžasným výhledem do lomů. V závěru toulek v šachtách jsme se konečně dostali do Hagenovy štoly, kde se, když třikrát zazvoníte na kolejnici, zjeví duch Hanse Hagena. Nebojácný Jarin zazvonil a děly se takové věci, že ještě teď nejsem schopen o tom napsat ani řádku…

Nakonec jsme všichni přežili, poděkovali Karol za fajnovou prohlídku a vydali se uvařit si na ohni pozdní oběd. Celé vaření spolykalo spousty času, a když jsme byli po obědě, už byl skoro večer. Ten jsme pak strávili hrou na kytaru a zpěvem v klubovně. Druhý den nás čekala cesta po turistické stezce kolem lomů s překrásnými pohledy na skalnatý celek.

Na lomy AMERIKA se můžete vydat třeba i s rodinou autem. Prohlídku šachet lomů je třeba domluvit dopředu se správcem objektu.

Letos se naše středisko vypravilo užít si podzimní prázdniny do Jeseníků a to konkrétně do Malé Morávky v Karlově pod Pradědem.

Už v sobotu časně ráno se na nádraží místo roverů a vedoucích dostavily filmové postavičky i samotné velké hvězdy stříbrného plátna, a tak už děti mohly vytušit téma naší hry. A tím byl, jak se záhy dozvěděly, Hollywood. V tomto duchu se nesly všechny dny naší pětidenní výpravy.

Kolem oběda jsme se už ubytovávali v penzionu a hru jsme začali tím, že si každá skupinka vytvořila plakát svého studia. Následovaly souboje soutěžních skupin od oblasti filmových znalostí, přes práci v terénu, až po herecké výkony. Plnili jsme kvízy, vytvářeli reklamy, zachraňovali náš dům od zlého ducha, dokonce jsme se i na chvíli proměnili v roboty, ale samozřejmě nechyběly ani klasické hry a zpívání s kytarou.

Abychom si od té únavné filmařské práce na chvíli odpočinuli, vydali jsme se v pondělí na celodenní výlet a skončili relaxem v bruntálském bazénu. Finálním vyvrcholením celé akce bylo udělování cen Stříbrného fantoma, kde každý malý i velký filmař dostal diplom a něco sladkého na zub. Poté jsme se všichni přidali k nesmrtelným filmovým hvězdám na koberec slávy, kde jsme si obtiskli ruku a přidali podpis.

Teď, když už jsme každý zase o něco chytřejší, alespoň v té filmové oblasti, můžeme se jen těšit, co nám přinese další prázdninová, tentokrát velikonoční výprava!

Pro první výlet v novém školním roce jsme se rozhodly vyrazit do Šestajovic do výrobny svíček. Sešly jsme se v zářijovou sobotu na nádraží v hojném počtu a všechny jsme byly natěšené, co nás tam vlastně čeká. To víte, holky!

Po cestě vlakem a krásné procházce z Klánovic do Šestajovic jsme dorazily k vilce nebo vlastně spíše k celému shluku vilek, kde se firma nachází. Následovala krátká prohlídka místní zoo, nejvíce nás nadchli čuníci. A pak už jsme se přemístily do „továrny“. Nafasovaly jsme bílé svíčky, které jsme si barvily v různých kádích s velkým výběrem barev. Některé z nás si je dále polévaly voskem, aby svíčky byly ještě krásnější. Místní obsluha nám je ihned dárkově zabalila do celofánu, takže jsme měly dárečky pro maminky, babičky a vlastně pro celou rodinu.

Tím ale holčičí řádění neskončilo, dále nás totiž čekalo vlastní balení soli do koupele. Z těch vůní a barev se až hlava motala. Sůl se sypala do celofánových sáčků a každá jsme si míchaly dle svého výběru. Posledním úkolem bylo vykrojit si mýdlíčko. Barvy byly oranžová, modrá a červená, formičky dle výběru, nejvíce se u nás chytil delfín s drakem, ale ani srdíčko nezůstalo pozadu. Mýdlíčko jsme dostaly opět dárkově zabalené. S velkou výbavou dárečků jsme se vrátily zpět do zoo. Po opakované exkurzi prasátek, koziček, poníků a slepic a vydatné svačině jsme si zahrály „na schovku“ a začaly se pomalu přemisťovat zpět ke klánovickému nádraží. Cestou jsme objevily krásné dětské hřiště, které jsme ovšem nemohly jen tak přejít… musela se vyzkoušet jak skluzavka, tak i prolézačka.

Nicméně čas návratu se blížil a my musely opustit hřiště a hurá na vlak. Před třetí hodinou jsme se vrátily zpátky na českobrodské nádraží a všechny světlušky utíkaly za rodiči pochlubit se svými dárečky. Myslím, že tento kreativní výlet se vydařil, a to včetně počasí, a určitě na nějaký podobný zase brzy vyrazíme.

Každý pořádný turista a každý, kdo se nebojí protáhnout si řádně své nohy a celé tělo, ví, co se dělo v sobotu 4. října… konal se již 48. ročník Českobrodské padesátky.

Ráno jsme se sešli před klubovnou a vyrazili směr městský úřad zapsat se a nafasovat mapičky naší trati. Vybrali jsme tu 15kilometrovou. Podél řeky Šembery a za doprovodu sluníčka jsme putovali dopoledne z Brodu přes Zahrady do Dolánek. Cesta vedla mezi rybníky a pak už jen lesem. Cestou k první kontrole jsme na všech rybnících po cestě viděli volavky a další vodní ptáky. Naučná stezka v povodí Šembery nás uchvátila natolik, že jsme všude řešili hádanky, které byly na naučných cedulích.

Po první kontrole jsme se rozhodli, že je čas udělat si oheň a opéct buřty. Založení ohniště jsme pojali jako hru, takže rozděleni do skupinek jsme postupně nanosili kameny i dřevo. Odměnou byl pro každého pořádný voňavý buřt. Po dobrém obědě a úklidu ohniště jsme se vydali dále, směr druhá kontrola, která byla na Tuchorazské hlásce. Po dlouhé době byla otevřená, konalo se na ní totiž Jabkobraní.

Dostali jsme razítko hned u vchodu, a pak jsme se šli podívat, co celá akce nabízí. Ochutnávku jablek, prohlídku hlásky a i jízdu na živých i papírových koních, to vše jsme stihli a zvládli. Pak nám zbývaly už jen poslední kilometry zpět na českobrodské náměstí. Všichni jsme byli stateční, nikdo z nás to nevzdal. Ono taky vzdát to a zůstat ležet až do příštího ročníku někde v lese, to nestojí za to…! Za statečnost jsme dostali všichni diplom, čaj a perník. Příštího ročníku se zajisté zúčastníme rádi zas!

Sobota 6.září brzo ráno. Dobalujeme krosny. Nic podstatného nezapomenout, ale nevzít si ani gram zbytečností navíc, protože tam, kam se chystáme, se každé kilo navíc zatraceně pronese. Z tohoto důvodu zavrhujeme náhradní boty...chyba, jak se ukáže později.  9:00 prezentace závodních hlídek na zastávce v Českém Šternberku. Napříč hlídkami vládne lehká nervozita a hlasitý smích. Tak nějak tušíme, že nás možná přejde ;) Už teď víme, že nás to nejspíš bude stát krev, pot i slzy. Krátce po deváté hodině – nástup, krátké připomenutí pravidel, rozdává se mapa a vybíhací šifra. 17.ročník akce VPŘED začíná…

Jako každý rok i letos skupina starších skautů a skautek vyrazila po táboře na putování. Naším cílem se tentokrát v půli srpna staly po několika zahraničních akcích tuzemské Bílé Karpaty. Možná i proto (třeba mohl vzniknout dojem, že vandr nebude tak akční jako v Rumunsku nebo na Ukrajině - tam letos obzvlášť) vyrazila východním směrem podstatně menší skupinka čtyř starších skautů a skautek.

Naše trasa vedla z osady Sidonie, ležící kousek od Vlárského průsmyku a známé z dělení Československa (výměna území Sidonie - U Sabotů) s malým odskočením na Slovensko (abychom si aspoň trochu užili ciziny) k hradu Vršatec a dál po státní hranici mezi Českou republikou a Slovenskem na sever přes Lyský průsmyk k Pulčínským skalám a Lidečku.

Prošli jsme rázovitou, drsnou a krásnou krajinou, vystoupali na kopce a na rozhledny, spali v rozestavěném luxusním hotelu i u lidí, kterým za nocleh stačilo „zaplatit“ prací - skoro jako v pohádce. Potkali jsme trampy a zazpívali si s nimi staré trampské písně: jak by taky ne, když oblast Pulčínských skal je kolébkou trampingu na Moravě a ve Slezsku - údajně něco jako Posázaví pro Čechy.

Počasí zřejmě od loňska nezapomnělo a zavedlo takovou hezkou tradici, že alespoň půl vandru musí propršet. To nás však nezlomilo (i když náznaky trudnomyslnosti se v našich řadách vyskytly) a ve zdraví (byť u některých s drobnými střevními obtížemi) jsme po čtyřech dnech dorazili domů.

Vandr byl „fakt hustej“ a mně osobně dobil spoustu energie, nicméně mám pocit, že pro příští roky se možná poohlédneme zase trochu dál, do nějaké cizí země. No, uvidíme...