Kronika

Poslední den babího léta se celé naše středisko rozhodlo vyrazit na již 50. ročník pochodu v okolí Českého Brodu. Menší skupina vyrazila v čele s Korádem na kolech. Naše početnější skupina se vydala po svých na trasu dlouhou 15 km.

Sraz byl u klubovny a pak hurá na registraci do „íčka“ na náměstí. Odtud s mapkami v ruce jsme se vydali směrem kemp, Zahrady hráz, mezi zahrádkami pod Tuchorazskou hlásku a po modré do Přehvozdí. Tam na nás čekala již vytoužená kontrola a její razítko. Razítkovaly se mapy, ale samozřejmě i ruce a čela, to jsme si opravdu nemohli nechat ujít.

Cestou zpátky po vlastním značení a dále po Pošemberské stezce jsme na „První louce“, kde končí POPOLES, opekli již vytoužené vuřty, párky a jablka. Zahráli jsme si naše oblíbené lidské pexeso a cestou domů ještě oblíbenějšího Medvěda.

V českobrodském parku jsme objevili kaštany a hned se nabízela otázka, která zvířátka vyrobíme. A to už jsme byli v cíli, zpět na náměstí v „íčku“, kde jsme dostali zasloužené diplomy. Naše cesty se rozešly opět u klubovny. Počasí nám opravdu vyšlo a procházka byla plná zážitků, poznání různých stromů a lesního ptactva.

Rok se s rokem sešel a my jsme se opět ocitli na startu dalšího ročníku akce VPŘED. Ano, i přes výhrůžky z loňska, že už NIKDY! Nicméně dalo se to čekat, a tak v sobotu 3. září čekalo na startu závodu na náměstí ve Zruči nad Sázavou rekordních 16 závodních hlídek.

Připraveni vydat ze sebe maximum a nechat se vyždímat do poslední kapky potu, odstartovali jsme závod jako obvykle zapeklitou vybíhací šifrou, která nás protáhla křížem krážem Zručí, od nádraží až po zámecký park. A po této rozcvičce už naplno do víru dvoudenního outdoorového závodu, ve kterém není cílem vyhrát, ale pro mnohé z nás hlavně přežít a dojít až do cíle.

A co nás během víkendu neminulo? S větším či menším úspěchem jsme si jako obvykle vyzkoušeli střelbu ze všeho možného - z praku, z luku, ze vzduchovky, z foukaček, hod granátem a jako bonus náš „oblíbený“ vrh vrhačkami.

Neminulo nás samozřejmě ani slaňování, které někteří zvládli s nadšením, někteří (nebo spíš některé) z nás spíš s hrůzou v očích a se smrtí na jazyku. Pořádně jsme se taky zapotili při disciplíně na kanoi, protože tentokrát bylo úkolem dostat se z jednoho břehu Sázavy na druhý, a to celý tým v jedné lodi včetně baťohů. A představa, že se vyklopíte a až do druhého dne nebudete mít nic suchého na sebe, to je celkem dostatečná motivace k úspěchu.

Pro jednu ze šifer jsme si museli též doplavat. A bestialita pořadatelů se definitivně potvrdila v neděli ráno, když nás donutili zaplavat si v ledové Sázavě znovu. Prý jen tak „na zahřátí“.

A abychom se nelopotili jen fyzicky, čekala nás také celá řada zapeklitých šifer a poznávacích úkolů. A že nám daly zabrat – testům z českých hradů a zámků a historie pak dala korunu poznávačka stromů podle kůry.

Kilometry v nohách přibývají, puchýře naskakují, v neděli před polednem všechny závodníky žene únava a touha po vítězství (nebo aspoň po židli a čerstvém pivu) do cíle. Přebrodit naposledy Sázavu, shodit bágly a hurá, zase jsme přežili. Zdrápaní, unavení, ale šťastní. Jo, a za rok to bude jubilejní 20. ročník, a tak výjimečně nekřičíme, že na Vpřed už nikdy nejdeme. Dáme tu dvacítku, a pak šlus.

Na konci srpna vyrazila pětice starších skautů a skautek na další větší putování, jak již je v našem skautském středisku zvykem. Tentokrát jsme za cíl zvolili nejvýchodnější okraj Slovenska a putování Národným parkem Poloniny po slovensko-polské státní hranici. Cesta nám zabrala 4 dny a měřila 74 km.

Vše začalo jednoho nedělního večera přesunem nočním rychlíkem Bohemia do Humenného, odtud autobusem přes Sninu do nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica, a pak pěkně po svých na vrch Kremenec, vedle kterého leží nejvýchodnější bod Slovenska a který tvoří trojmezí Slovensko - Polsko - Ukrajina.

Odtud vede pohraniční turistická trasa napříč celým národním parkem a stále dál na západ až k Dukelskému průsmyku. Naše putování však vedlo po poloninách - horských loukách úplně stejných jako na Zakarpatí přes vrcholy Čerťaž, Ďurkovec a Kruhliak do Ruského sedla a dál do polské osady Balnica, kde je konečná stanice lesní úzkorozchodné železnice, jež dříve svážela dřevo a teď vozí turisty. Zde byl také náš jediný kontakt s civilizací. My jsme však vláčku jen zamávali a pokračovali dál přes vrchol Vysoký Grúň do Lupkówského sedla, kde jsme státní hranici opustili a sestoupili do osady Palota, odkud jel autobus do Medzilaborců a přes Humenné (kde jsme ze sebe smyli po čtyřech dnech karpatský prach) opět nočním vlakem domů.

Naše putování vedlo překrásnou krajinou s nádhernými výhledy, kde potkáte jen velmi málo lidí (třeba na více než 15kilometrové trase Vysoký Grúň - Lupkówský průsmyk jsme nepotkali vůbec nikoho), žijí zde zajímaví živočichové od nejmenších - např. modranky karpatské, což je takový zvláštní slimák, nebo mloka skvrnitého až k největším šelmám jako je vlk nebo medvěd (jehož stopy jsme také viděli).

Počasí prověřilo naše schopnosti jen během prvního dne a noci, kdy foukal silný vítr a na hřebeni jsme se pohybovali v mraku, tedy v mlze a drobném dešti. Druhý den se však mraky zvedly a my už se mohli jen kochat krásnou krajinou východních slovenských Karpat. Zajímavý je také Lupkówský průsmyk, kterým prochází dnes nepoužívaná železniční trať z Polska na Slovensko a ve kterém se bojovalo v obou světových válkách, důkazem čehož je řada pozůstatků ve formě zákopů nebo drobných artefaktů (našli jsme třeba zrezivělou polní lopatku a nábojnice).

Všem se nám putování líbilo a do budoucna se do těchto končin určitě chceme vrátit a pokračovat například z Lupkówského průsmyku dále směrem k Dukle.

Naše světlušky a vlčata se v sobotu 2. 7. shromáždily na českobrodském nádraží a pod vedením praotce Čecha se vydaly na dlouhý pochod do Země zaslíbené. Po dlouhé cestě se konečně praotci podařilo poblíž Zruče nad Sázavou najít zemi, ve které se rozhodl usadit a rozbít zde tábor

Slovanský kmen Čechů se posléze rozdělil na pět rodů a to na Řípany, Čechy, Fénixy, Kopřivy a Myšky. Tyto rody poté po zbytek tábora svoje území zvelebovaly, rozšiřovaly a dokonce se vydaly na válečnou výpravu proti nepřátelskému kmeni Avarů. Ten nakonec přemohly a jejich bohatství si rozdělily mezi sebe.

Po zničení jediných protivníků se tento kmen stal absolutním vládcem svého okolí a už mu nic nebránilo expandovat dále podél Labe směrem na jih. Jejich obyvatelé se těšili z dobrého jídla, muziky a nehynoucí zábavy. Ovšem v době největšího rozkvětu jimi otřásla zlá zpráva - praotec Čech zemřel. Avšak zanechal po sobě závěť, ve které osvětlil záhadu svého pokladu, načež se všechny rody vydaly tento poklad hledat. Nakonec se jim ho podařilo najít a každý si s sebou domů odvezl něco z praotcova skrytého bohatství.

V páteční odpoledne se nás sedm statečných z oddílu skautek střediska Ing. Ládi Nováka sešlo, abychom vyrazily na víkendovou putovní cestu.

Nejprve jsme vlakem dojely do Krhanic, vesnice kousek od Týnce nad Sázavou, a ještě toho večera se rozešly směrem Týnec. Když jsme za tmy dorazily, tak jsme si postavily stan ve zdejším kempu a rozdělaly oheň, abychom si opekly nějaké ty dobroty.

Další den ráno, v sobotu, nás v dopoledních hodinách vzbudila informace, že naši přátelé, kteří přijeli jen na Turistické závody, se blíží k nám, aby nás navštívili. Tak jsme s posilami vyšli směrem Zbořený Kostelec, kde se zmíněné závody pořádaly. Naši soutěžící obsadili moc pěkná místa a dokonce i získali nějaké ty medaile. Po skončení jsme už jen v šesti zamířily do Poříčí nad Sázavou. Po cestě jsme probraly spousty témat a dokonce i hodily námi upletené věnečky do vody, jestli je někdo vyloví. V Poříčí dostaly holky za úkol nakoupit jídlo za 300 Kč, aby večer mohly uvařit z koupeného jídla večeři pro všechny. Na skautský způsob jsme jedly až kolem desáté hodiny večerní, ale správně kořeněné maso, různě chutné brambory a velice dobrý zeleninový salát nám za to rozhodně stály. Nakonec jsme se konečně uložily ke spánku.

V neděli, třetí a poslední den naší výpravy, jsme se vzbudily dříve než předchozí ráno, jelikož jsme před sebou měly ještě kus cesty a chtěly jsme stihnout vybraný vlak. Probudily jsme se trochu na jedné hromadě, protože stan byl postavený lehce z kopečku, a tak některé z nás sjely níž. I přesto jsme se se smíchem a obvyklým klábosením nasnídaly a sbalily věci. Poté, už plné energie, jsme vyrazily do Benešova, přičemž jsme šly přes zámek Konopiště a jeho rozsáhlé, překrásné zahrady. Kde jsme se seznámily s kamarády pávy. Nakonec jsme šťastny dorazily do Benešova a rozjely se směrem našich domovů.

Dne 11.5 se uskutečnil 20. ročník neziskové sbírkové akce kdy při koupi kvítku měsíčku lékařského podpoříte boj proti rakovině a z vybraných peněz je cílem snížit úmrtnost na zhoubné nádory. Naši odvážní skauti se opět vydali do ulic za účelem prodat co nejvíce nádherně žlutých kytiček na podporu dobročinné akce (letos za účelem vybrat co nejvíce peněz pro lidi s rakovinou prsu). Prví hlídka vyrazila s úsměvem v brzkých 6 hodin ráno rozdávat radost na nádraží. Další dvě odvážné družinky vyrazili o 7. hodině do ulic. Je úžasné kolik dobrých lidí pomůže pouhou dvacetikorunou lidem kteří jsou na tom špatně. Po náročném odpoledne jsme se všichni sešli na obědě a povyprávěli jsme si zajímavé a vtipné příhody či zážitky co se nám přihodily. Po výborném obědě jsme opět šli vytvářet lidem úsměvy na tvářích. Tento rok se prodalo 668 kytiček v přepočtu 13 360 Kč. Tento rok se vybralo 15 806 Kč a v průměru vyšla jedna kytička na 23 Kč. A za tento výsledek si můžeme od srdce všichni zatleskat. Těšíme se na vás opět příští rok vaši usměvaví skauti.

V pátek 6.5. se na nádraží objevila velká skupina dětí s dobrou náladou a velkými batohy na zádech, hlasitě se smály  a povídaly si. Ptáte se kdo to byl? Přece skauti, kteří se chystají na brigádu. Sice jsme jeli pracovat ale to vůbec nikomu nevadilo. Těšili jsme se na kamarády a zábavu, která nás nikdy nemine. S touto myšlenkou se na nádraží , když už dorazil i poslední opozdilec, vlčata naskládala do auta, našeho „honkru“, a skauti i skautky koupili lístky na vlak a vyrazili na cestu. Cesta utíkala rychle, byla legrace a stihli jsme si i dobře popovídat. Po dvou hodinkách jsme dorazili do tábora. Ihned se na nás nás navalily vzpomínky z minulých táborů a brigád na které tak rádi vzpomínáme. Byli jsme docela unavení, takže po chvíli blbnutí a povídání jsme se odebrali na kutě. V sobotu jsme  se každý  probudil s dobrou náladou a s kručícím břichem se co nejrychleji rozběhli na snídani, po které nás čekal  Šéf a naši vedoucí s první prácí. Když jsme jednu práci dodělali, šli jsme si pro další a takhle to pokračovalo celou sobotu. Dopoledne nám přijeli pomoci i někteří rodiče, takže nám to šlo rychleji. Do večeře bylo sobotní zadání hotové a že to byl pořadný kus práce. Večer když už byla tma jsme si sedli k ohni a zpívali písničky. Ve vzduchu byla příjemná atmosféra a nikomu se nechtělo v neděli domů. Naštěstí jsme ještě v neděli dopoledne museli udělat pár prací a až pak se vyráželo domů. Na cestě nám opět nechyběla dobrá nálada, takže  nám cesta utekla možná ještě rychleji než ta první. A než jsme se nadáli, stáli jsme opět v Českém Brodě na nádraží, plni nových zážitků a těšili se na další společnou akci.

 Kristýna Jeníková

V neděli 22. 5. se na českobrodském nádraží sešlo sedm skautek a jedna vedoucí. Cestou k nám přistoupili další dva členové výpravy - pes a naše další roverka. Po celou akci jsme měly fotit, abychom si udělaly z fotek komiks.

Vlakem jsme vyrazily do Prahy, metrem na Smíchovské nádraží a z něho pak do vesnice Řeporyje. Odtud jsme se vydaly na cestu podél kolejí dlouhou asi 11 kilometrů přes Prokopské údolí. Cestou byla vyhlášena soutěž, při které jsme musely splnit různé úkoly (např. každá sníst bonbon, vymyslet hru či scénku apod.). V bývalém lomu známém těžbou trilobitů jsme si daly svačinu a zahrály hry.

Po zeleně značené trase se šlo příjemně, bylo tam hodně skal a lomů a i když pálilo slunce, vzduch ochlazoval tekoucí potok. O jednom lomu jsme se dozvěděly, že tam za komunismu přebýval skaut a spisovatel Jaroslav Foglar se svou družinou. Cestou jsme potkávaly spoustu cyklistů i turistů. Vyzkoušely jsme si malou posilovnu a celou cestu jsme pilně fotily a dokumentovaly. Celý výlet jsme si povídaly o různých tématech a předávaly si našeho psího kamaráda. Zašly jsme i k jezeru mezi skalami, posadily jsme se na veliký kámen a poobědvaly. Od jezera se nám vůbec nechtělo, protože tam bylo krásně. U malé hospůdky jsme se osvěžily, došly jsme po zelené až k tramvaji a vydaly jsme se na cestu domů.

Tento výlet se nám všem moc líbil, počasí nám přálo a hlavně jsme si užily spoustu zábavy. Prokopské údolí bych určitě všem doporučila, už jen kvůli krásné přírodě a dobré dostupnosti z Prahy

V rámci akce Město v pohybu uspořádalo naše skautské středisko v podvečerní úterý 17. května hru po městě s názvem Hon na Široka. Jde o běhací hru po městě pro 2 - 4členné týmy dětí a dospělých, kteří hledají poklad, jež má ukrytý městský přízrak Široko - tajemná postava v masce inspirovaná knihami Jaroslava Foglara.

Široko se objevil u městského úřadu, pronásledován skupinkou mladých, kteří chtěli získat jeho poklad. K pokladu pak přišly týmy tak, že napřed vyluštily jednu zprávu, kterou ne příliš šikovný Široko ztratil a která sestávala z písmen rozmístěným na různých pamětních deskách a tabulích umístěných v centru města a jeho okolí. Následně pak museli účastníci vyluštit ještě zprávu psanou tajným inkoustem, který se objeví po nahřátí nad svíčkou. Ta zpráva je nasměrovala ke kostelu Nejsvětější trojice v parku, kde pro ně byly připravené drobné odměny ze Širokova pokladu.

Celá hra se odehrávala v podvečerních hodinách, kdy večerní soumrak a tajemná postava Široka v plášti a masce dodává hře speciální atmosféru.

Letošní hry se zúčastnilo 25 hráčů – 15 dětí a 10 dospělých - z nichž dvě rodiny dokonce vytvořily tým dětí hrající proti týmu rodičů. Věříme, že se všem účastníkům hra líbila a že objevili třeba i některá zákoutí a detaily v centru města, okolo kterých člověk každý den chodí a kterých si normálně nevšimne. Třeba si podobnou hru zahrajeme i někdy příště.

Bylo, nebylo …. Podařilo se nám strávit velikonoční výpravu v evropském unikátu nesoucím jméno po významném člověku Aleši Kaprálovi, Kaprálův mlýn. Ten je unikátní svou polohou na okraji CHKO Moravský kras, je rájem pro přírodovědce, hmatatelnou učebnicí ekologického provozu a v neposlední řadě i místem, kde se událo několik strhujících historických událostí. A teď zpět k naší skautské výpravě.

Program Matěje na celodenní výlet do Brna v pátek:
Hned druhý den jsme vyrazili za poznáním a zábavou do Brna. V Brně jsme navštívili science centrum Vida, kde jsme si mohli na vlastní kůži vyzkoušet například simulátor letu pro piloty, nebo „létací“ kolo. Zajímavost: Starší z nás si vyzkoušeli stavbu papírových letadel, které byly odpalovány speciálním vrhačem za cílem trefit se letadly do obručí. …netrefil se nikdo, musíme více trénovat…

Program Máji pro celodenní výlet starších dětí na sobotu:
Bylo nám zapůjčeno několik tabletů se vzdělávacími doplňky a GPS mapami. Naprogramované trasy protínaly několik jeskyní. Vyhlásili jsme zároveň i soutěž o nejlepších dvanáct fotek, takže dvě skupinky skautů a skautek chodily po lese a fotily se dle své vlastní kreativity. Večer jsme pak dali všechny fotky dohromady a hlasovali o nejlepší. Cestou jsme potkali i skupinu jeskyňářů v kombinézách úplně od bahna, zkrátka zážitek.

Program Lůci pro celodenní výlet mladších dětí na sobotu:
Světlušky a vlčata se o Bílé sobotě vypravily na celodenní výlet po okolí Říčky u Moravského krasu. Každý malý dobrodruh dostal svou slepou mapu, podle které se na rozcestích orientoval a zároveň do ní zakresloval zajímavá místa, např.: Pacherův kříž, Hostěnické propadání, nebo jeskyni Pekárna, ve které mohl spatřit i spícího živého netopýra. Námětem pro hru byla irská pohádka Píseň moře, kterou jsme si den před výletem pouštěli. Uprostřed lesa jsme narazili na natáčecí štáb a měli tak nevšední příležitost se podívat, jak takové natáčení probíhá.

Program Mazyho pro vedoucí a rovery
Čekal nás den plný adrenalinu a překvapení. Slaňovali jsme na nedaleké Bajerově skále (17m) a když nám vyhládlo, rozdělal si každý tým oheň a dal se do vaření - z čerstvých surovin, zakoupených dle vlastního uvážení s předem definovaným finančním limitem. Tým jedniček uvařil výborný kuřecí vývar, směs kuřete, brambor a zeleniny a dokonce i salát. Hlavním trhákem byl tuřín. Tým áček uvařil vývar vepřový, vepřové steaky s brambory na loupačku a cibulí. Hlavní trhák - domácí bramborové lupínky. S pupíky nacpanými k prasknutí se nám už nechtělo jít dál, ale skautské srdce dobrodruha zvítězilo a tak jsme se vydali na průzkum místních jeskyní. Neuvěřitelný zážitek, když po pár průlezech narazíte na krásného netopýra, nebo slyšíte, jak nedaleko vás protéká hlubinný potok, či vyvěrá pramen.

Dne 10. 4. se na slunném nádraží sešla skupinka deseti skautek a tří vedoucích ze skautského střediska Ing. Ládi Nováka. Společně jsme nasedli na vlak, jenž mířil do Prahy.

Potom se nám společnými silami podařilo dostat na správné místo, kde stál náš očekávaný Jumppark (skákací park). Nadšeně jsme si prohlíželi budovu a všechno uvnitř. Ještě před začátkem vstupu na trampolíny jsme objevili menší tetovací studio, kde jsme si všechny skautky nechaly vytetovat skautskou lilii, kterou jsme potom všude hrdě nosily.

Když už se na nás dostala řada se skákáním, tak jsme se tam sradostí nahrnuli. Všichni jsme se hned vrhli na různé trampolíny. Jedni skákali do krásně měkkého molitanu, jiní zase skákali na obyčejných trampolínách a někteří plnili úkoly, jako se trefit při skákání do koše, či přejít slacklajnu. Za splnění těchto úkolů jsme dostali malý dáreček. Bylo to tam skvělé. Myslím, že jsme si to tam všichni užili.

Pak jsme se rozdělili na dvě skupiny, dostali vedoucí a mapy. Na mapě jsme měli tři kešky a úkol byl je do stanoveného limitu najít. Při téhle hře jsme si také užili spoustu zábavy. Potom jsme dojeli tramvají až k Paladiu a tam jsme začali hrát další úžasnou hru. Dva vedoucí jeli až nahoru do posledního patra a po krátké časové době započala naše hra. My skautky jsme se musely dostat do třetího patra, ale tak, aby nás naši vedoucí nezpozorovali.

Potom jsme za odměnu dostali všichni něco k jídlu. Pak už jsme se vydali na nádraží a domů. Tahle akce byla velice povedená a s radostí bych si jí zopakovala. Opravdu vám doporučuji Jumppark v Praze navštívit, stojí to za to.

Tento rok jsme se vydali do Zdobnice v Orlických horách. Celými prázdninami nás provázela skvělá hra na námět Alenky v říši divů. Alenka ztratila svoucnost, a tak jsme ji zastoupili my.

První den po příjezdu jsme se ubytovali a zahráli pár her. K večeru jsme jako nápovědu ke hře zhlédli film Alenka v říši divů.

Ve čtvrtek už jsme zjistili hru a pustili se do záchrany říše divů, kterou chtěla znovu ovládnout Srdcová královna, sestra Bílé královny, Iracebeth. Navštívil nás nejprve Kloboučník a my jsme začali vymýšlet názvy, erby a další potřebné informace o našich nově rozdělených skupinkách. Odpoledne jsme si poté zahráli hru, která byla více o štěstí, ale když na to přijdete, tak dokážete vymyslet i jakous takous strategii. K večeru jsme zapěli pár písní, zahráli scénky představující naše skupinky, které jsme si měli vymyslet dopoledne, a v neposlední řadě jsme hráli i několik her.

Pátek byl dnem celodeňáku, takže jsme ráno vyrazili, rozděleni na starší (skauty, skautky a jejich roverstvo - měli jsme delší trasu), a mladší (světlušky, vlčata a samozřejmě také jejich vedoucí). Po cestě jsme hráli hry jako je Medvěd a Kolíček. Když jsme se znovu všichni šťastně sešli v Uhřínově, tak jsme hráli několik lehce zabijáckých her a poté se vydali do tamějšího skanzenu. Tam jsme si prohlédli staré pece, domy a nástroje. K večeru jsme hráli kufr a navštívila nás Srdcová královna, kterou jsme bohužel ještě nechytili.

Sobota byla posledním pořádným dnem naší výpravy, a tak jsme makali ze všech sil. K tomu nám posloužila jak olympiáda, konající se dopoledne, tak odpolední výslech Karty. Olympiáda měla dohromady dvacet disciplín, jako třeba přenášení míčku na lžíci a hledání písmenek různě poskládaných na papíře v co nejrychlejším časovém úseku. Odpoledne jsme byli svědky vyslýchání Karty z armády Srdcové královny, s jejíž pomocí jsme se dozvěděli o plánovaném útoku. Museli jsme se vždy po jednom písmenku vrátit za Kartou, která nám řekla, kde získáme další. Každé písmeno zprávy jsme si museli vysloužit splněním úkolu daného rovera u stanoviště. Večer jsme se podle instrukcí Kloboučníka vydali na konečnou cestu po svíčkách za kladnými postavami, jako jsou Bílá královna, Kloboučník, Tydlidýn a Tydlidum a i Zajíc Březňák. Společně jsme se potom všichni vypravili porazit Krvavou babu a její armádu Karet. Boj spočíval ve hře na lištičky, takže jsme měli za úkol sebrat Kartám šátky. Po vítězství jsme to oslavili hostinou a tancem v teple chaty, kde nám Kloboučník předvedl Futrovák, jak sám slíbil, krutopřísně.

Vážený čtenáři, dostal-li ses až k těmto řádkům, pohodlně se usaď, zapni svou hravost a představivost a pojď se s námi přenést zpět v čase a proběhnout se závodem Šemberská dvanáctka. Šemberská proto, neboť se odehrává v Dolánkách podél Šembery. A proč dvanáctka? Protože tě čeká dvanáct záludných disciplín…

Sobota 10. října ráno. Je docela zima. Na louce za Zahradami se schází čím dál větší houf závodníků, kteří se u prezentace podle věku rozdělují do jednotlivých závodních kategorií. Většina tuší, co je čeká, a každý chce vyhrát…i já s Káťou.

Start. Závodní dvojice vybíhají na trasu. První disciplína – stavba a složení stanu. Jak jinak, než na čas. To nám celkem jde, vypadáme jako nadějná soutěžní dvojice. První kopeček. Běžíme. Každá už funí jak lokomotiva, ale nedostatek sil si nepřiznáváme a funíme dál. Zatloukání hřebíku na čas. Tak to byl fofr, hřebíky úspěšně zatlučeny a lokomotivy rychle funí dál. Uzlování, překvapivě…na čas. Téměř po zadku sbíháváme z kopečka a přichází první krizový okamžik – lanová lávka. Protože přejít těch cca 7 metrů mezi stromy s pomocí dvou lan, to by ještě možná šlo, ale jak se sakra udržet a přesunout na jediném laně? Silou vůle. A ta je opravdu silná, takže úspěšně zdoláváme překážku a notně vysíleny běžíme dál. Hod granátem. Tak takhle daleko fakt dohodit nejde. No, nejde. Sbíráme první trestné body a zase běžíme. Azimutový úsek. Postupně hledáme čtyři azimuty, Šéf nezklamal a natáhl je tím nejhustším křovím. První krvavé šrámy jsou na světě, ale všechny čtyři azimuty nacházíme překvapivě rychle; když ne tady, tak teď už se nikde neztratíme. Střelba ze vzduchovek. Terče se před námi musejí mít na pozoru a jeden panáček za druhým pomalu odchází do věčných lovišť. Hotové ostřelovačky.

A přichází každoroční překvapení – kontrola „Y“. Letos v podobě hromady dlažebních kostek, z nichž máme v časovém limitu postavit co nejvyšší věž. Běžíme dál a přichází krizový moment číslo dva – šplh na laně. Horko těžko se tam vydrápeme a s pocitem, že teď už máme ruce pouze jako výplň rukávů, běžíme dál. Morseovka. Rozdělujeme se, Káťa mi z dálky praporky vysílá zprávu a já na papíře tvořím pikantní historku o nějaké Xantypě. Sbíháme lesem z kopce a čeká nás řezání a štípání dřeva – zvládáme levou zadní. A prozřetelně děláme z přiděleného špalku malinká polínka, tak nějak tušíme, že se budou hodit. A hodí. Přepalování provázku. A jestli jsme ho přepálily, jak jsme zdolaly poslední disciplínu – zákeřnou překážkovou dráhu, a hlavně jestli jsme vyhrály.

V sobotu 26. září jsme se na českobrodském nádraží sešly na dlouho očekávanou kmenovou výpravu světlušek a skautek. Bylo nás dost a počasí nám naštěstí také přálo, a tak jsme mohly vyrazit na cestu směr Kozojedy.

Ačkoliv se to neobešlo bez menšího hledání správného směru, jako správné skautky a světlušky jsme nakonec přeci jen onu stezku našly a vydaly se směle do lesů. Nasadily jsme skvělé tempo a tak čas rychle ubíhal.

Přibližně v půlce cesty jsme si daly pauzu na svačinu, zahrály nějaké hry v lese a pak se mohlo zase vesele šlapat dál.

Nikdo se příliš neloudal a tak už jsme v poledne pekly buřty u Janičky na chatě v Dolánkách. Po obědě proběhly zase nějaké hry a pak už vzhůru do Brodu. A jelikož jsme došly ještě o malinko dříve, než jsme předpokládaly, mohly jsme si hrát v parku na prolézačkách a nasbírat kaštany. No a nakonec (jak už to tak bývá) všechny zase hurá domů do tepla za maminkami (a tatínky).

Akce se vydařila přímo náramně a už teď se nemůžeme dočkat další.