Kronika

Byl čtvrtek po škole a my všichni skautici a skautice, nadšení z konce prvního pololetí, jsme se vydali na ,,odpočinkovou“ dovolenou do Slivic u Příbrami. Jely jen oddíly skautů a skautek, a tak jsme si hned první den při příjezdu mohli dovolit večerní hodinový pochod s krosnami na zádech z blízkého Milína až na místo našeho pobytu. Tam nás čekaly palačinky a pak nastal čas na zabydlení a několik už zaběhnutých a oblíbených her před spaním.

V pátek jsme se všichni vzbudili hezky v osm hodin, udělali si rozcvičku na čerstvém vzduchu, najedli se buchet od maminek, tatínků, babiček či dědečků a vyrazili do Příbrami na plně nabitý celodenní výlet. Po cestě jsme navštívili bývalý pracovní tábor z dob komunismu Vojna a o další hodinu a kousek později nás čekal dovezený oběd v podobě delikatesních zapečených těstovin. Po jídle jsme si šli zabruslit na stadion a naražené zadnice jsme následně nechali odpočinout a rozhýbat v aquaparku. Už bylo relativně pozdě, a tak jsme se zpět dopravili místním autobusem. Do večeře se hrál, jako v každou volnou chvíli, ping-pong, a po večeři jsme zhlédli film se Spidermanem.

Následující den jsme překvapivě zjistili, že i kluci skauti jsou občas větší dámičky než holčičí oddíl skautek, a to když jsme hráli tzv. trojnožku a pár dalších náročnějších her. Po obědě jsme zase vyrazili do přírody, tentokrát přes památník poslední bitvy 2. světové války a pak po týmech do Milína na hru Dědeček měnil, až vyměnil. Všichni jsme se nakonec zase sešli u žárového pohřebiště za městem a už za tmy jsme se společně vydali zpátky na chatu. Pak nás čekal poslední společný večer a nebyli bychom to my, kdybychom zas až do noci nehráli hromadu her.

V neděli den jsme nejprve všichni jako pilní mravenečci uklidili všechen ten svinčík, co jsme natropili, naše milé vedoucí - roverky uspořádaly pingpongový turnaj a snědli jsme všechny zbytky jídla z předešlých dnů. Potom nás už čekal spořádaný odchod a cesta na zastávku autobusu, který nás odvezl směrem domů k rodinám.

Jako již tradičně v této části roku jsme coby správní skautíci vyjeli obdivovat krásy naší republiky. Po necelé dekádě jsme se v úctyhodném počtu navrátili do Rokytnice nad Jizerou na tamní faru. Na naše bojovné hrdiny a padouchy tam čekal hned první úkol, a to najít mentory svého týmu. Nebylo to nic lehkého, přeci jenom nemůžeme brát do týmu jen tak leckoho, ale všichni tento svůj první úkol úspěšně splnili a po pár komunikačních secích a vědomostních výpadech každý znal své idoly – superhrdiny pro těch pár prázdninových dní

Zdálo se, že každý o své kariéře v tomto byznyse už dlouho snil, jelikož když přišlo na pojmenování a promyšlení alter ega, nikdo neměl problémy s kreativitou. Pak se tedy začali tahat králíci z klobouku a dovádělo se trochu v té podzimní smršti venku. Nikdo však nebyl dostatečně znaven (až na vedoucí, ti by spali pořád), a tak se i po večeři ještě pár hodin hrály seznamovací a vtipné hry.

Započal další den a co potřebuje nutně každý nadějný superpadouch nebo superhrdina? Ne, konvice to není, správnou odpovědí je kápě nebo nějaký kostým. A protože každý skaut oplývá nespočtem neuvěřitelných schopností, každý měl po chvilce něco spíchnuto a už se dovádělo po chatě s vlajícími prostěradly na zádech. A kdo zrovna nenapomáhal zrození módního díla, prověřoval svou paměť a fyzičku v lehkých úkolech po chatě. Další várka zátěžových zkoušek se na ty nebožáky přiřítila i odpoledne, kde se k tomu přidala i krátká scénka na téma celé výpravy a nad vzniklými vtipy a hereckými výkony bylo těžké nevalit oči. A jak to tak bývá, večer nás čekala další várka her, protože kdo si hraje... nehází květináče z oken, je to tak?

V sobotu byli superhrdinové na chvíli odloženi stranou a my vyrazili za neustálého mrholení a deště do nedalekého Harrachova do Hornického muzea. Pak jsme se ještě společně vydali k Mumlavským vodopádům zjistit, zda se dá bruslit, a pak Ɵ odvážnější vyrazili na krkolomnou cestu zpátky do Rokytnice, která se díky počasí neobešla bez bahenního maskování. Ten večer se toho ještě hodně stalo, když nás napadl zloduch, který neměl rád odlišnost, ale ani toho se našich 29 statečných nezaleklo a mohl se slavit konec akce a úspěšné splnění zkoušek.

V neděli jsme rozdali sladké, dřevěné a papírové a pomalu se chystali k odjezdu. Nedělní vichr si s námi sice pohrával jako s živými draky, ale překonali jsme i tuhle malou překážku a stejně tak i tu větší v podobě spadlého stromu přes cestu (ten naštěstí na rozdíl od černé kočky neznamená smůlu) a po nejméně dvojnásobném čase stráveném na cestě jsme se dostali blíže k našim vyhřátým postelím.

V sobotu 14. října se uskutečnil již 36. ročník závodu Šemberská dvanáctka. Počasí nám přálo, a tak jsme se celý den těšili ze sluníčka a tepla. Na startu se, skoro až symbolicky, sešlo 36 dvoučlenných hlídek, které čekala asi pětikilometrová trať s dvanácti zapeklitými úkoly. V případě jejich špatného splnění či úplného nesplnění se k času na trati přičetly závodníkům trestné minuty – a ty dokázaly s celkovým pořadím hodně zamíchat.

Hned po startu si pro nás pořadatelé připravili stavbu stanu. Ten jsme museli složit do dvou minut, jinak se se nám v kartě závodníka objevily minuty navíc. Poté, co jsme vyběhli do prvního velkého kopce, jsme na druhém stanovišti museli vyšplhat po laně, nejmladší hlídky po provazovém žebříku. Vzápětí jsme plnili tzv. „kontrolu Y“ – ta je každý rok jiná. Letos jsme měli za úkol rozlousknout ořech tak, aby jeho jádro zůstalo celé.

Po dalším vyčerpávajícím výběhu do kopce jsme se dostali k uzlování. Každý z dvojice si vylosoval jeden ze šesti základních skautských uzlů, který musel dobře a rychle uvázat, jinak se k času na trati opět přičetlo několik trestných minut. Po hodu granátem a luštění Morseovy abecedy nás čekala ještě střelba ze vzduchovky, azimuty/orientace mapy, lanová lávka, přechod přes potok po kládě, zatloukání hřebíku, přepalování provázku a nakonec ještě překážková dráha, skládající se z plížení a přelézání bariéry.

Jako každý rok jsme i letos doběhli do cíle celí zničení. Závod byl vyčerpávající, síly vyrovnané. Ale putovní totem pro celkového vítěze nakonec opět získalo středisko Ing. Ládi Nováka.

Nejen že jsme změřili síly s ostatními závodníky ze dvou skautských středisek, ale také jsme v mnoha disciplínách museli překonat sami sebe. A jako vždycky to i letos stálo za to.

Letos jsme pojali letní tábor trošku jinak než obvykle. Rozštěpili jsme se toƟ ž na tři čásƟ a vyrazili na tři tábory. O táboře světlušek jste se mohli dočíst v minulém čísle. Tábor vlčat popisujeme v dalším článku v tomto čísle. A teď bychom Vám rádi přiblížili tábor skautů a skautek, který se uskutečnil na našem kmenovém tábořišƟ Pod kopcem Pohoř. A když už jsme pojali netradičně to uspořádání táborů, nabízíme vám i netradiční článek – udělali jsme toƟ ž rozhovor s několika vedoucími.

Co tě na tom vlastně baví a co Ɵ to přináší, trávit svůj volný čas nebo dovolenou pod stanem na táboře?
Vojta: Zažiješ spoustu zábavy s partou dobrých kamarádů. Navíc si myslím, že výchova dětí ve skautu má velký význam. Sám jsem na vlastní kůži zažil, co mi skaut dal a co mě naučil.
Ráďa: Taky máme strašně moc fajn děti. Není to dril formou zákazů a příkazů, ale spíš spolupráce. Naše děti jsou fakt chytré, šikovné a vtipné, člověk s nimi tráví čas rád. A když pak vidíš, jak rostou a stávají se z nich fakt schopní a skvělí „chlapi a ženský“, tak vidíš, že to má smysl.
Věra: Je to trochu zvyk, ale i potřeba seberealizace; kamarádi, děti a ta táborová atmosféra a pohoda, a hlavně zážitky, co jinde nejsou.
Váňa: A to tábořiště na Pohoři. Dá se tam skvěle vypnout a zrelaxovat. Všechno tam funguje na jednodušší a čistší bázi, než v „normálním životě tam venku“.

Vzpomeneš si na nějaký top zážitek z letošního tábora?
Věra: Třeba ten pocit, když náš tým vyhrál Hry bez hranic a ve člunkovém běhu jsme skončili druzí jen pár sekund za Čokovým týmem (protože Čoko a jeho tým jsou fakt rychloběžci, pozn. red.). A když Šimon oral klackem pole na obilí, to jeho nadšení pro takovou hovadinu mě fakt dostalo. Miluju to!
Vojta: Nejvíc top byla asi sauna, kterou jsme si postavili. A vtipný byl zážitek sledovat povedené akvabelí vystoupení (disciplína na Hrách bez hranic, pozn. red.).
Váňa: Povedená byla hudební produkce skupiny Alko-Duo (holky pekelně dobře hrály na prázdné skleněné flašky, pozn. red.). A neuvěřitelný byly scénky na Hrách bez hranic. Tu naši vymyslely děti fakt bez našeho přispění a ve výsledku jsme tam pak vyšvihli celý muzikál. Doteď z toho mám noční běsy.
Ráďa: Já se nestačila divit, když jsem viděla herní kostýmy (téma hry Pravěk, pozn. red.). Filmoví kostyméři by se měli přijet inspirovat.

A jak ti na táboře chutnalo?
Vojta: Já jsem na táboře rozhodně nestrádal. Nejvíc mi ale chutnala pizza, kterou děti pekly v pecích, které si předtím samy uplácaly.
Ráďa: I ty chleby, co si v pecích upekly, byly skvělý!

Chcete příběh o pohádkové říši, princezně Fantazii a její zlé sestře Temnotě? Ano? Tak jste na správné straně. Vypravování z pohádkového tábora světlušek 2017 začíná.

Letošní ročník tábora jsme se společně rozhodly strávit v pohádkové říši u Zlatého potoka, kde jsme se staly princeznami. Profesionální pohádkový listonoš roznesl světluškám pár dní předem lístky, které si měly ponechat a předložit je při vstupu do Kouzelného autobusu.

Na místě srazu jsem s dalšími vedoucími stála půl hodiny předem. Dopadla na mě nervozita z tábora a z toho, že jako princezna Fantazie mám slečny náležitě přivítat. Krátce po jedné hodině se začaly sjíždět naše malé milé princezny. Už jen naložit věci, odříkat naučený text a jedeme! Pohádková říše čeká.

Ze slibované dvoutýdenní idylky v Pohádkové říši ale sešlo hned další den. Přihodila se hrozná věc. Zlé sestře princezny Fantazie – princezně Temnotě se nelíbilo, že nebyla nové delegaci princezen představena a usmyslela si, že ji rodiče nemilují tak jako Fantazii. Přes veškeré ujišťování, že to tak není, naštvaná Temnota Fantazii unesla. To znamenalo, že všem pohádkám byl konec, bez Fantazie přeci nemůže žádná přežít! Na pohádky se nesmí v žádném případě zapomenout!

Teď přišla řada na naše odvážné princezny, které se tomuto problému postavily čelem a začaly všechny příběhy zachraňovat. Čarodějnici uvařily její oblíbený lektvar, hloupému Honzovi odpověděly na jeho otázky, s Patem a Matem si upletly košíky, Popelce pomohly všechno roztřídit a tak dále. Tímto se pohádky dostaly do bezpečí a zbývalo pouze zachránit samotnou Fantazii. Cesta k ní nebyla vůbec lehká, ale nakonec se k ní přeci jen dostaly, z Ɵ síce falešných klíčů vybraly ten správný a dostaly ji ze spárů Temnoty. Král a královna je štědře obdarovali a naše princezničky se spokojeně vráƟ ly do svých pohodlných, klidných domovů. Ale kdo ví, možná se jim ještě večer o princezně Fantazii zdává.

...aneb krátký report z tábora oddílu vlčat.

Zadání mise
Místo: Čenovice u Čestína, provincie Tent´ing, Kuamintong
Termín: 1. - 15. 7. 2017
Cíle mise: prozkoumat a zmapovat území ovládané nepřátelské Totalitní Stranou Moci, rozluštění místního jazyka Kuamintongštiny, navázat spolupráci s domorodým obyvatelstvem, lokalizovat a následně zničit nepřátelské pozice, osvobodit provincii od hrůzovlády Totalitní Strany Moci, a o plněné misi korespondenčně zpravit své rodiče.
Materiál: Dřevěná AKáčka, helmy, polní telefony, vojenské stany, bedny od munice, traktor „z dálky jako z války“, maskovací sítě, ešus a lžíce, dvě suprčupr kuchařky.

Výsledek mise
Všechny cíle splněny, ztráty nulové. Po našem odjezdu zavládl v Kuamintongu i v Čenovicích klid a mír.

Ti z vás, kteří v sobotu 3. června vyrazili do Dolánek za dobrodružstvím, Ɵ už mají jasno. A vám ostatním to povyprávíme teď a tady, a to včetně zákulisních informací tzv. „pod pokličkou“. Tak tedy...

Pátek odpoledne. V Brodě nakládáme všechny nutné propriety, kostýmy, kulisy, tyče na indiánské tee-pee, pracovní nářadí, skluzavku, houpačky, odměny pro děti a spoustu dalšího haraburdí a jede se do lesa připravovat a stavět. To znamená posekat trávu v prostoru cíle, vyfáborkovat trať, připravit stanoviště na startu, aby čekání na vstup do pohádkového lesa dětem i dospělým rychleji utíkal, postavit v lese lanovou lávku, v cíli připravit ohniště, pruty na buřty, stánek na občerstvení, nástěnky s fotkami z našich akcí, dostatek odpadkových pytlů... no zkrátka práce je to víc než dost. Ale nás to baví. I když se u toho občas rozčilujeme.

A proč to všechno děláme? Aby se v sobotu mohl les proměnit v kouzelné místo plné pohádkových bytostí. A děti, ty aby v něm mohly plnit řadu roztodivných úkolů, vyzkoušet si všelijaké dovednosti, ke kterým se třeba během roku nedostanou, a aby za to dostaly spoustu odměn v podobě cukrátek, pastelek, omalovánek, pexes a tradičního buřta za odměnu v cíli :)

Letos bylo pro malé i velké návštěvníky přichystáno 17 pohádkových zastavení. Děti si tak vyzkoušely například zatloukání dřívek u Pata a Mata, jízdu s kolečkem a cihlami u Ferdy mravence s Beruškou, projely se na koloběžkách a odrážedlech u Křemílka a Vochomůrky, u Pejska a Kočičky si vyzkoušely věšení prádla, s Karkulkou a vlkem házely šipky, u princezny ze mlejna si musely pro odměnu doskákat v pytli a nenechaly se vyděsit ani Malou čarodějnicí s havranem Abraxasem, ani vodníky.

Celkově se letošní 35. ročník PoPoLesu povedl nad očekávání. Do lesa zavítalo přes 600 dětí a téměř stejně tolik rodičů. Objednávka počasí vyšla na jedničku. Čekání na startu pohádkového lesa si mohli návštěvníci proložit také návštěvou Tuchorazské hlásky. Letos jsme mohli poprvé vidět obě místnosti vybavené dobovým nábytkem a majitelé nám zpřístupnili též vstup do podzemního sklípku ze 14. století. Podle pověsti z něj vedla tajná chodba až do Kostelce, ale kdo ví...

Závěrem bychom chtěli poděkovat ICM Český Brod a všem sponzorům za pomoc při organizaci PoPoLesu a budeme se těšit napřesrok naviděnou.

Dlouho očekávaná první cesta do zahraničí na mezinárodní setkání skautů a skautek začala pro dobrodružnou skupinu místních skautek ze střediska Ing. Ládi Nováka čtvrtečního večera na českobrodském nádraží.

Odtud jsme odjely do Prahy za ostatními skauty z okolí, abychom společně vyrazili do malebného německého městečka jménem Warendorf, vzdáleného dlouhých 650 kilometrů. Zde se konala výroční 50. skautská mezinárodní akce jménem INTERCAMP, kde se sešlo okolo 3 500 skautů a skautek z 11 národů.

Přesněji:
Německo 891 účastníků
Nizozemsko 876 účastníků
Polsko 545 účastníků
Česká republika 524 účastníků
Spojené státy 370 účastníků
Spojené království 85 účastníků
Belgie 66 účastníků
Francie 58 účastníků
Ukrajina 30 účastníků
Švýcarsko 18 účastníků
Slovensko 7 účastníků

Celý camp byl rozdělen do šesti subcampů, kde byly stany účastníků, stage, plazy a IC Handquarter, kde byla možnost vyrobit si trička s logem Intercampu, turbánky ze dřeva/minidýně nebo dřevěné pohlednice.

Druhý den, kdy již všichni účastníci z různých koutů dorazili, jsme mohli odstartovat toto dobrodružství zahajovacím ceremoniálem ve stylu průvodu. Program pokračoval na celodenních friendship games, kde bylo cílem účastnit se her na principu spolupráce s ostatními skauty a skautkami z jiných zemí zhruba v devítičlenných týmech. Vítězné týmy jednotlivých subcampů, postoupily do večerního finále.

Třetí den nás čekal patnácti kilometrový okruh podél řeky Ems, ten jsme absolvovaly s naší družinou. Ve večerních hodinách následoval street food festival, kde každá družina připravila jídlo typické pro jejich národ, či družinu a nabízeli jej všem k ochutnání. Všechny jsme si ohromně pochutnaly a přesunuly se na stage, kde hrála kapela a následně DJ.

Z této akce jsme odjely pátý den v dopoledních hodinách, sice trochu smutní, že to tak rychle uteklo, ale plní nových zážitků, zkušeností, přátel, vodních bitev, koupání, dárků, skautských odznaků z celého světa a nekonečně mnoho objetí a úsměvů!

Špionem se člověk nerodí, ale stejně jako James Bond si musí každý úspěšný špion projít nejprve náročným výcvikem. Za výcvikovou základnu nám o velikonočních prázdninách posloužilo moderní skautské centrum Vinice v Pardubicích, kde každý skaut, skautka, světluška i vlče posunuli hranice svých schopností zase o něco dále. Z důvodu utajení vám nemůžeme sdělit konkrétní data a jména, můžeme vám ale nastínit, co to všechno obnášelo.

Základní dovedností každého špiona je práce s vysílačkou a orientace v cizím prostředí. K tomu jsme využili historické centrum Pardubic, které malí frekventanti museli nejprve vlastními silami zmapovat a kde se dále odehrálo několik večerních adrenalinových stíhacích her s vysílačkami.

Odvahu a mrštnost jsme prověřili v místním lanovém centru, kde na vysokých i nízkých překážkách mnozí překonali své strachy a zároveň sami sebe. A kdo chtěl, mohl se na konec i proletět na laně.

Při celodenním výletu na hrad Kunětická hora jsme potrénovali paměť a postřeh. Kromě jiných disciplín si každý musel zapamatovat obličej svého potetovaného lotra a rozpoznat jej mezi jemu podobnými. Při zpáteční cestě si skauti a skautky procvičili práci s mapou, a protože nikdo není neomylný (a chybami se přeci člověk učí), udělali jsme si náš výlet o trochu delší.

Za dohledu zkušených lektorů byli naši frekventanti vystavení také simulovaným krizovým situacím. Víte, jak se zachovat jako svědek přepadení v parku? A jak postupovat při autonehodě? Naše děti toto všechno mají rozhodně v malíčku.

A abychom nezapomněli na tradice, řádně jsme se na Velikonoční pondělí připravili výrobou pomlázek a barvených vajíček. Při pondělním hodování pak přišlo obojí vhod.

A to už byl bohužel konec našeho pardubického výletu. Všechny spokojené malé i velké špiony jsme v pořádku předali rodičům k plnění dalších tajných úkolů.

V sobotu 25. března jsme se vydaly okouknout krásy jarního skanzenu v Přerově nad Labem a rovnou to spojily s prohlídkou muzea kol a bicyklů. Ráno o půl osmé jsme se sešly na českobrodském nádraží ve velkém počtu a po delší době jsme vyrazily na výlet autobusem.

Počasí nám přálo, a i když bylo poměrně brzy ráno, tak sluníčko svítí lo a hned byl ten den veselejší. Jelikož jsme do Přerova přijely před otvírací dobou, čas jsme vyplnily hrami na dětském hřiště , které je hned vedle zámku.

Chvilku po deváté jsme už okukovaly jeden z nejkrásnějších skanzenů u nás. V tyto dny zde probíhá „Jaro na vsi“. Ve všech sedmi zpřístupněných chalupách jsou každoročně připomínány starobylé zvyky a obyčeje, které po celé jaro provázely život venkovského lidu ve středním Polabí.

Prohlídka jarní výstavy začíná zabíjačkou a „šplochanem“ (zvláštní krajovou zábavou) a pokračuje průvodem na konci masopustu. Potom následuje čtyřicetidenní předvelikonoční postní období se šesti postními nedělemi, provázenými mimo jiné vynášením smrtky, chozením s lítem či přípravou na „pašijový týden“. Ten vrcholí Božím hodem a Pondělím velikonočním s pomlázkou ve „staročeské chalupě“.

V dolní části muzea výstava „Jaro na vsi“ pokračuje Svatovojtěšskou poutí, zábavou mládeže kolem májů a končí svátkem sv. Jana Křtitele, spojeným s lidovým léčitelstvím. Součástí letošní jarní výstavy je nově i byt kováře a kaplička. V jedné z budov jsme našly i řezbáře. Tedy jejich jemná práce se dřevem, to bylo něco.

Dále tu byl kovář, který nám předvedl také své umění, a v neposlední řadě se nám líbila i výstava velikonočních kraslic a hlavně malování perníčků, které jsme si mohly vyzkoušet, a to jsme také udělaly.

Po obědě jsme již zamířily do muzea kol a bicyklů. To, co tam všechno bylo k vidění, bylo neuvěřitelné. Na druhou hodinu odpoledne jsme měly nahlášený příjezd domů, a tak jsme musely na zastávku autobusu a hurá domů sdělit všechny zážitky.

V sobotu 18. března se v Dolánkách nedaleko Českého Brodu konalo krajské kolo TurisƟ ckého závodu. To je závod určený pro malé i velké, rychlé i chytré sportovce, i pro nadšené hosty z řad veřejnosti. Čeká vás na něm uběhnout několikakilometrovou trasu v terénu a plnit na ní řadu záludných úkolů. A tentokráte se tento závod odehrával právě tady u nás, jelikož pořadatelem se stalo naše skautské středisko.

Po zvláště deštivém začátku dne se mezi závodníky nešířilo největší nadšení ke startu. Obzvlášť když prvním stanovištěm bylo plížení. To bylo ale pro nepřízeň počasí zrušeno, a tak nám alespoň tato blátivá kontrola odpadla.

Úvodní nástup a prezentaci trati nám lehce okořenil malý deštík, ale moc se neotálelo a mohli jsme startovat. V místních podmínkách se účastnili jen Ɵ nejlepší z nejlepších, co se bahna, prudkého větru ani trochy deště nezalekli. Tito odvážlivci však nemuseli ničeho litovat, jelikož se déšť vybral a s úsměvem se šlo na věc.

Závodníkům začíná bušit srdce… „5, 4, 3, 2, 1...“ odstartováno. Vyběhneš a první z úkolů je hod míčkem. Nadále pokračuješ na lanovou lávku. Kluzký povrch ti podkluzuje pod nohama a často padáš na zadek, avšak většinu závodníků to nerozhází, a to i díky vždy správně naladěným rozhodčím na kontrolách.

Z kopce a do kopce, po cestě, lesem a trním se prodírá bojovně každý závodník, který se usilovně snaží dostat na stupně vítězů. Doplňujeme poslední políčka v kartě, vážeme poslední uzel a z prudkého kopce se říơ me do závěrečných metrů před cílem. Všichni unavení závodníci padají v cíli na kolena a načerpávají sílu po náročném výkonu.

I když nám počasí ze začátku nepřálo, vše se vydařilo a zábava byla na nejlepší úrovni, ostatně tak jako vždy. Gratuluji všem závodníků a děkujeme za hojnou účast navzdory počasí.

Začátkem března oslavilo skautské středisko v anglickém městě Southwell (partnerské město Českého Brodu ležící v hrabství Noƫ nghamshire) 100 let své existence.

Naše skautské středisko Ing. Ládi Nováka od roku 1995 udržuje kontakty s anglickými skauty, a proto se dva vůdci našeho střediska - Petr Hanikýř a Pavel Corradini - zúčastnili slavnostního setkání, kde předali současné vůdkyni střediska Alison Sutherland pamětní vázu a výroční šátek 100 let Junáka - českého skauta.

Začátkem 90. let započalo partnerství Českého Brodu s anglickým městem Southwell, které v současné době, kdy každý cestuje kolem světa, možná trochu pozbylo atrativnosti. Není tomu tak však ve skautingu, kdy tato přátelství zůstávají aktivní po dlouhou dobu. Přestože od naší poslední návštěvy v Anglii s oddílem skautů a skautek uplynulo již dlouhých 17 let, bylo pro nás milým překvapením přítomnost velkého množství fotografií na výročním setkání dokumentujících naši přítomnost na táborech v Anglii, stejně tak jako návštěvy anglických skautů/roverů na našich táborech v období let 1995 - 2000

Byli jsme velmi mile přijati všemi stávajícími i minulými vůdci anglických skautů a s těmi mladšími jsme nad fotografiemi domlouvali další možnosti ve spolupráci obou středisek. Pro anglický skauting je pohled do činnosti našeho Junáka v mnohém krokem do historie, ale nikoliv v negativním smyslu, protože pravidla, která jsou na dětské organizace ve Velké Británii kladena, jim neumožňují skautovat takovou formou, jako je tomu v České republice. Zejména v oblasti pobytu v přírodě má český skauting co nabídnout, i proto je zřejmě stále tak atraktivní pro současnou mládež, českou i anglickou.

Přežít v těchto temných časech, kdy se všude po zemi prochází „mrtváci“, je stále těžší a těžší. Proto se jednotka našich vlčat vypravila do výcvikového tábora Krtonožka, kde se pod dohledem zkušených a ostřílených vedoucích učili dovednosti nezbytné pro přežití v přírodě.

Kluci se naučili, jak rozdělat oheň a uvařit si na něm oběd, jak si postavit přístřešek, tak aby během noci nepromokli, a v neposlední řadě jak si správně zabalit batoh, tak abychom si při jeho nošení nezničili záda.

A aby to nebylo jen o učení, tak jsme trénovali střelbu, postavili bunkr, který jsme bránili před nájezdy zombíků. Ptáte se, jestli jsme naši pevnost ubránili? No byl to těžký boj, ale na nás si nějaké nemyslící, chodící mrtvoly nepřijdou.

Víkend utekl jak voda a my se museli vrátit domů a s těžkým srdcem nechat náš bunkr osudu. Tak doufejme, že až přijedeme příště, tak bude ještě stát a my zase ukážeme mrtvákům, kdo je tady pán.

Ve čtvrtek kolem třetí hodiny jsme na brodském nádraží v počtu asi osmi skautů, deseti skautek a tří roverů naložili lyže, běžky, boby a buchty do „Honkeru“ a odjeli směr Dvůr Králové nad Labem.

Zábava začala už ve vlaku, kde se při přestupu v Pardubicích ztratil jeden ze skautů (byl jsem to já…). Když jsme dorazili do Dvora, dostali jsme mapu a měli podle ní skrz spousty spletitých uliček dojít k místní klubovně skautů. Úkol to nebyl lehký, protože kvůli dešti se mapa za chvíli rozmočila a ze dvou uliček byla rázem jedna. Nakonec jsme však zdárně došli a (tentokrát už v plném počtu) ubytovali se.

Večerní hry nás nakonec všechny odrovnaly a všichni mohli spokojeně usnout. Další den po snězení buchet a bábovek od maminek jsme šli k místnímu rybníku za účelem bruslení. Led sice nebyl ideální, ale po odhrnutí patnácti centimetrů sněhu jsme si bruslení skvěle užili. Následná soutěž ve stavění sněhuláka byla naprosto vyrovnaná, takže zůstala bez vítěze.

Odpoledne jsme se vydali na krásný pěší výlet na nedalekou přehradu Les Království. Při večerních hrách se nám podařilo, díky naší zručnosti, zničit koště. Další den jsme se po snídani rozdělili na tři skupiny – běžkaře, kteří udělali výlet na včerejší přehradu; lyžaře, kteří si jeli zalyžovat na blízkou sjezdovku; a pak zbytek, který šel stavět pevnosti na následné koulování. Odpoledne jsme si šli všichni společně zabobovat a různé soutěže byly už jen třešničkou na dortu. Poslední dopoledne bylo trošku hektické, ale nakonec jsme vše stihli.

Na nádraží v Brodě už nastalo jen neochotné loučení. Na závěr stačí už jen dodat, že se nikomu nic nestalo, vrátili jsme se v plném počtu, a že jsme byli po celou dobu přímo zahlcováni skvělým jídlem.

Dalším pololetkám zdar!

Druhou listopadovou sobotu jsme se světluškami vyrazily na výlet do svíčkárny do Rodasu do Šestajovic. Tato akce sklidila před dvěma lety u holek takové nadšení, že ji nešlo nezopakovat. A protože tentokrát zrovna i prvně nasněžilo, kouzelná atmosféra výletu byla zaručena.

Na nádraží jsme se sešly opravdu ve velkém počtu a po cestě vlakem a autobusem jsme vystoupily přímo před cílem naší cesty. Proběhla velká prohlídka jejich ZOO, která je pokaždé velkou neznámou, protože zvířátka se rozrůstají.

Poté už nás čekala výroba svíček, mýdlíček a soli. Po vydatném obědě jsme se do toho pustily s plnou parádou. Holky vyráběly voskovky, lily mýdla a nasypaly nespočetné množství soli. Dárečků jsme vyrobily určitě pro všechny členy rodin a pro všechny kamarádky. Po pěti hodinách strávených výrobou všeho možného i nemožného, včetně svícínků, jsme se vrátily do ZOO a poté nás už zmrzlé kroky vedly zpátky na klánovické nádraží, tentokrát pěšky.

Celou cestu vlakem jsme si sdělovaly zážitky, které světlušky hned na českobrodském nádraží líčily rodičům. Tento výlet se nám opravdu povedl a zase si můžeme slíbit, že se zpátky do Šestajovic vrátíme. Čeká nás ještě knoflíkárna a čokoládovna, tak uvidíme, co vymyslíme.