Kronika

Letošní červencové zprávy o počasí jsou plné bouřek, blesků a přívalových dešťů.

Ani našemu táboru se tyto jevy nevyhýbají. Nejhorší bouřka se přihnala večer ve středu 13. července. Bylo to takové nic-nic, sem tam blesk a velmi vzdálené hřmění. Pak začalo drobně pršet a pak najednou fouknul vítr... Pravda, vítr fouknul tak, že jak říkají Indiáni, "ani bělovlasí starci nepamatují takové fouknutí".

Stálo nás to 4 zbořená a 3 posunutá teepee, díky Bohu dvě z nich neobydlená a v těch ostatních dvou téměř nikdo nebyl.

Nikomu se naštěstí nic nestalo, všechny děti jsme ihned soustředili v našem velikém srubu, který nám v takovýchto situacích poskytuje dokonalé a bezpečné zázemí. Dvě malé světlušky, které byly v šoku, jsme preventivně odvezli na vyšetření do nemocnice, kde lékaři zkonstatovali, že jim kromě leknutí nic není a hned večer se vrátily na tábor.

Letos jsme se o Velikonočních prázdninách vydali daleko předaleko, až na samý okraj České Republiky do Bílých Karpat, konkrétně obce Žítková u Starého Hrozenkova. Cesta vlakem byla dlouhá, přesto však utekla poměrně rychle. Po příjezdu jsme si ještě dopřáli menší túru do bývalých kasáren, které byly 5 dní naším útočištěm.

Celou dobu pobytu nám panovalo více než krásné počasí. Jediné co nehrálo do karet, byla vzdálenost všech památek i nádraží od našeho ubytování. S tím jsme si ale dokázali poradit výpravami po okolní nádherné krajině, která pro nás byla úplně nová.

Pro děti byla přichystána hra, na jejímž začátku byly rozděleny Generálem do jednotlivých rot a jejich prvním úkolem bylo vymyšlení názvu, pokřiku, znaku a přezdívek. Také měly menší výcvik: zdolávání vojenské překážkové dráhy. Všechny prošly na výbornou, ale při cvičení zběhl jeden vojín – Igo Zajíc.

Při pátrání po zběhovi procházejí hranice se Slovenskem a postupně se dozvídají, že Generál chce odpálit blízkou přehradu a zatopit vše okolo, což mu nemohou dovolit. Nakonec se všichni vyřádí při závěrečné hře, kdy seberou s Igem Zajícem všechny Generálovy bomby (ešusy). Samozřejmě, den před odjezdem se tradičně pletly pomlázky a barvila se vejce. Stihlo se i polévání chlapců děvčaty, které chlapci hrdinně obstáli. V den odjezdu zase děvčata obstála pomlázkám chlapců a všichni sbalení jsme se mohli vydat na cestu domů.

Odkládám před spaním knihu Pohádky od K.J.Erbena a B. Němcové a jsem donucen na dálku jistou K.P. napsat článek o veselém výletu do Zruče nad Sázavou, kde se nám brali naši kamarádi. Prý aby zde byl i jiný pohled a čtenář si mohl udělat takovou virtuální 3D představu. Jedná se prakticky o přepis ze srubového zápisníčku, jen o něco delší, neboť zápisky ve srubovém deníčku jsou limitovány výdrží náplně dlouholeté propisky a mastnými fleky na jednotlivých stránkách (viz níže).

Pamatuji si na ten den celkem jasně a zřetelně, psal se rok 2011 a byl horký jarní den 4.června, na okně seděla kočka a venku štěkal pes. Ten den viselo něco ve vzduchu, jakési napětí a očekávání. Sešla se před klubovnou celkem slušná parta lidí. Jako poslední samozřejmě přijíždí na 11.hodinu ve čtvrt na dvanáct Šéf s Haničkou a Radkou. Někteří, především já, z toho máme velkou radost, protože již dlouho se mi nestalo, aby se nečekalo jen na mě. Probírá se především taktický plán co provedeme novomanželům po obřadu.

Není tomu tak dávno, co jsme s vypětím všech sil zamykaly s holkama srub a opět se vydáváme tímto směrem. Tentokrát však za jiným účelem, než pouze připravit naše tábořiště na blížící se tábor. Už tomu bude tak, že 4. června 2011 se z naší Věry stala paní. Rozhodli se s Borisem říci si své ano na zámku ve Zruči nad Sázavou a tam jsme nemohli chybět.

Věra vypadala nádherně, vše bylo nachystáno a tak nic nebránilo tomu, aby se z Věry stala paní Daaj(ová). A tak máme o jednu svobodnou vedoucí míň, kdo se chystá na řadu příště?

Tak už to máme úspěšně za sebou. Po týdnech příprav (velký dík Bláně - hlavní organizátorce) jsme v sobotu 28. května v 12:30 vpustili do našeho pohádkového lesa první natěšené děti a jejich rodiče.

I přes rozmary počasí, které nás celý týden strašily, se na nás přišlo podívat spoutu dětí. Byly přivítáni hejnem našich Včelek Májek a pak už v lese potkávaly pohádkové postavičky, u kterých plnily různé úkoly. Těšit se mohly třeba na vodníka a čerta z Princezny ze mlejna, Rumcajse s Mankou a Cipískem, Motýla Emanuela s Makovou panenkou, Jeníčka a Mařenku s Ježibabou z Perníkové chaloupky, Pata a Mata a na mnoho dalších.

Po náležitých přípravách, které probíhaly v posledních týdnech na schůzkách, jsme se v sobotu 14. května vydali prozkoušet své znalosti na Svojsíkův závod. Svojsíkův závod pro skauty a skautky se koná jednou za dva roky (střídá se se závodem světlušek a vlčat) a mohou se ho zúčastnit skautské družinky z celé republiky. Bohužel se letošní ročník kryl s Královským Broděním a tak se nám podařilo dát dohromady pouze dva závodní týmy skautek a jeden skautů. I tak to každopádně byla hojná účast!

Pro Středočeský kraj se okresní kolo Svojsíkova závodu konalo v Červených Pečkách, a tak jsme se v sobotu ráno všichni účastníci sešli na nádraží a vydali se směr Kolín. Ve vlaku jsme si stihli vysvětlit pravidla a někteří si ještě došívali pár potřebných nášivek na kroj. V Červených Pečkách jsme se zaregistrovali a čekali na zahájení. Začalo to tradičním nástupem, kde nám vedoucí závodu zopakovat pár pravidel a pak už každá hlídka jenom čekala na svůj stanovený čas, kdy se měla dostavit na start. Všem se podařilo řádně odstartovat a pak už nás vedoucí čekalo pouze čekání, až se nám naši závodníci zase vrátí do startu/cíle. Zahráli jsme si napodobeninu plážového volejbalu (ačkoliv si myslím, že jsme se tím spíše postarali ostatním o zábavu), snědli připravený oběd, který se pořadatelům velmi povedl a poflakovali se na dece.

Zdravím vás přátele,

už je tomu tak a rozhodli jsme se vybudovat nové, krásné latríny. 

Všechno začalo v pátek na "stavbě", neboli u Šéfa doma v 17:30, kde jsme naložili vše potřebné, jako něco na zub a pár pytlů s cementem jenom asi přesně třicet. K tomu pro paralelní pracovnice na výsadbu hromádku sazeniček stromků asi kolem padesáti. Vše se nasoukalo na vlek bo do Mokovýho autíčka i s posádkou Moko, Maruška von Brno, Šéf a Kolouch. Já (Mazel) s Kubou Jirkalovic jsme byli domluveni na půl 8, abych stihnul naložit vymazlené mazlovo masíčko a hlavně jsme hráli mistrovství světa semifinále se Švédskem a to jsem si nemohl nechat ujít. Bohužel jsme prohráli, ale tak už to ve sportu bývá (ale nakonec jsme získali bronz proti Rusům a to potěší). Kubajs se včasně zastavil a vyrazili jsme do kouzelné přírodní scenérie za Mokovic výsadkem. Přijeli jsme až na večer a to akorát tak, když už vše z vybalování bylo hotovo.

Už dávno nám přišlo jaro a s ním přibyla i práce na Podzimku. A tak jsme se dohodli, že v pátek 6. května s tím něco provedeme. Možná zafungovalo pěkné počasí, možná Ivánkův mail o kolektivní vině (za neprovedenou práci) a tak jsme se sešli v docela hojném poču. Na Podzimku bylo potřeba posekat a shrabat trávu a trošku zkulturnit rostoucí džungli kolem naší buňky. Práce nám šla od ruky a tak jsme se brzo opět rozcházeli do svých domovů plni očekávání, jaký bude sobotní softbalový zápas pořádaný vedlejším střediskem. Povedl se, vyhráli jsme:-) ale o tom jinde. Fotografie z brigády si můžete prohlédnout zde.

Letos jsme se vydali daleko předaleko, až na samý okraj České Republiky do Bílých Karpat. Cesta vlakem byla dlouhá, přesto však utekla poměrně rychle. Po příjezdu jsme si ještě dopřáli menší tůru do bývalých kasáren, které měly být naším útočištěm.

Celou dobu pobytu nám panovalo více než krásné počasí. Jediné co nehrálo do karet, byla vzdálenost všech památek i nádraží od našeho ubytování. S tím jsme si ale dokázali poradit výpravami po okolní nádherné krajině, která pro nás byla uplně nová.

Pro děti byla přichystána hra, na jejímž začátku byly rozděleny Generálem do jednotlivých rot a jejich prvním úkolem bylo vymyšlení názvu, pokřiku, znaku a přezdívek. Také měly menší výcvik: zdolávání překážkové dráhy. Všechny prošly na výbornou, ale při cvičení zběhl jeden vojín - Igo Zajíc.

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Naše víkendová akce začala poněkud hekticky. Po zdárném najití Foresta na Kolínském nádraží však kleslo tempo od sprintu na volný klus a dále jsme pokračovali poněkud klidněji. Troufám si říct, že všem připadala cesta zdlouhavá a už jsme se těšili, až konečně dorazíme do Zruče nad Sázavou. Když jsme se ocitli na místě určení, čekala nás už jen cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mě utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si. 

O víkendu 29. dubna – 1. května jsme vyrazili na čarodějnickou výpravu na naše tábořiště u Zruče nad Sázavou. Z cílového nádraží nás čekala asi pětikilometrová cesta do tábořiště. Nevím jak ostatním, ale mně utekla poměrně rychle a ani jsem se moc nezadýchala. Na tábořišti jsme se ubytovali ve srubu, opekli buřty, a jelikož bylo již pozdě, zalezli jsme do spacáků a povídali si.

Druhý den dopoledne pro nás vedoucí připravily hru, jež spočívala v prozkoumávání okolí tábora a zakreslování do mapy. Byli jsme rozděleni do tří skupinek. Opět nevím jak ostatní, ale naší skupinku to velmi bavilo. Poslední dobou kreslím opravdu ráda a kreslit mapu pro mne bylo příjemným zpestřením. Honzu Jelínka naopak bavilo sbírat rostlinky a určovat je, což byl další úkol. Snažili jsme se vše dělat pečlivě a ani nás nenapadlo, že se nám to trochu vymstí. Po příchodu do tábora jsme totiž dostali kotlík, těstoviny a konzervu, ať si uděláme oběd. Vykopala se díra, dala se vařit voda… a co se nestalo. Spustila se bouřka a veliký liják, takže jsme se s hladovými žaludky museli přestěhovat dovnitř srubu a začít vařit znovu. Zbylé dvě skupinky už pojídali své porce a koukali se, jak my teprve vaříme. Tak to bývá, když chce mít člověk co nejpřesnější mapu :-).

Bouřka pokračovala i v odpoledních hodinách, proto jsme si vyrobili každý svou malou čarodějnici, kterou jsme plánovali spálit v krbu. Dále si každá skupinka měla vymyslet svou básničku nebo pokřik, jež řeknou čarodějnici, až se bude spalovat. Naše skupinka se opět na tomto úkolu vyřádila. Nakonec se však počasí vyjasnilo a my ještě stihli vyrobit jednu velikou čarodějku a malou hranici. Poté se šli hrát hry na důvěru a logiku. Nehráli jsme je všichni, ale ti z nás, kdo se zapojili, vypadali docela nadšení. Večer došlo na slavné spalování čarodějnice a zpívání písniček. Ten večer jsme byli podstatně unavenější než předchozího dne.

A nastala neděle, den odjezdu. Ihned po snídani si šel každý zabalit a musel se uklidit srub. Za nedlouho byl srub čistý a my se mohli vydat na cestu na nádraží. Při zpáteční cestě mnoho z nás poklimbávalo, nebo měli alespoň zavřené oči. Taková vícedenní výprava přeci jenom vyčerpá, ale stojí za to. Na nádraží v Českém Brodě na mnohé z nás čekaly maminky nebo tatínkové. A my, kteří jsme se museli dopravit domů sami, jsme se vydali pěšky vstříc teplu domova.

Tato výprava se velmi povedla a myslím, že jsme si ji užili. Každého bavilo něco jiného, ale pochybuji, ţe by se našel někdo, kdo lituje, ţe s námi jezdil :-)

Letošní oslavu pálení čarodějnic pro světlušky a vlčata jsme uspořádali malinko netradičně už v pátek 29. dubna. Skupina našich skautů a skautek s vedoucími odjela na výpravu na naše tábořiště a my zbylí jsme se sešli na Podzimku (náš pozemek za divadlem J. K. Tyla).

Jako první se sešla skupinka roverů a vedoucích, aby připravila poslední drobnosti na čarodějnický večer. Světlušky a vlčata v různých převlecích, čili vlastně čarodějnice, čarodějové a jiné kouzelné bytosti se začali slétat na Podzimek kolem páté hodiny.

Nejdřív jsme si na rozehřátí několik kouzelných běhacích her. Důležitým bodem našeho setkání byla možnost získat letecké oprávnění na několik typů košťat. Během chvilky byla připravená překážková dráha, kterou každý zájemce o letecký „řidičák“ musel úspěšně proletět na koštěti. Nejzáludnějším úkolem bylo „promotat“ se na koštěti sítí z provázků. Všichni ale nástrahy zkušební dráhy zdolali statečně a úspěšně a obdrželi letecký průkaz na zvolený typ koštěte. Největší zájem byl o koště s nadzvukovou rychlostí. Takže pro příště pozor na komíny, vysílače a mudlovské létající stroje!

Pak už byl nejvyšší čas zapálit slavnostní oheň. A že to byla pořádná vatra! Rozhodně nám u ohně zima nebyla, přestože večer už byl chladnější. Spolu s ohněm vzplála se zlobným syčením i naše hadrová čarodějnice.

U hořícího ohně pak vypuklo i slavnostní hodování, opékaly se buřty, párky, klobásy, chleba, rohlíky i jablka.

Po opékání jsme si zahráli oblíbenou hru Živé pexeso a kolem deváté hodiny se všichni účastníci začali rozlétávat domů. Roveři se ještě postarali o úklid, uhašení a zabezpečení ohně a to byl konec čarodějného večera.

Včera se nám děti vrátily z velikonočních prázdnin do svých domovů a už dnes si můžete prohlédnout fotografie z této akce. Rozhodně stojí za to. Děkuju Píťo;-)

Letošní ročník tradičního závodu Vpřed vyšel na víkend 15.-17.4. 2011. Čtyři z cca dvaceti našich členů a jejich kamarádů jsme jeli vlakem do Chrudimi už v pátek. Spaní jsme měli jako každý rok v klubovně chrudimských Zálesáků. Zbytek dorazil auty až v sobotu ráno přímo na místo startu, kterým bylo nádraží v Chrasti u Chrudimi.

Předem upozorňuji že následující text bude velice subjektivní, jelikož každá hlídka je v tomto závodě sama za sebe. Nemůžu tudíž vědět, jaké strasti a slasti prožívali ostatní hlídky :). Tak tedy: Jakožto vybíhací šifra první etapy bylo určování vlajek států. Prakticky celé to vyplnil Harry, díky kterému jsme vycházeli mezi prvními deseti hlídkami (ze 33). Následoval hod granátem, opičí lanová dráha a azimutový úsek. Zde nadešel první problém naší hlídky. Za azimutovým úsekem jsme měli jít "na nejbližší hřbitůvek." Dosavadní trať a naše zkušenosti nás vedli do obce Smrčky, nicméně podle mapy byl nejbližší hřbitov v obci asi o dva kilometry na opačnou stranu, ve Studené vodě. Rozhodli jsme se jít do Smrčku. Dva metry před značkou "Smrček" nás dohonila hlídka jakýchsi holek z Chrudimi a začala se nás ptát jestli si jsme jisti kam jdeme. Že jdou za námi ale myslí si, že kontrola je v té Studené vodě. Tak jsme se znovu podívali do mapy: opravdu ve Smrčku žádný hřbitov nebyl, ve Studené vodě ano a tak jsme se společně vydali ty tři kilometry zpět do Studené vody. No nebudu to prodlužovat, kontrola  byla ve Smrčku.