Kronika

Jako pokračování rádcovského kursu, který se konal před 14 dny v Kácovci, si pro nás - vedoucí a pro ostatní skauty, přichystali Vojta, Politik a Štych jednodenní výpravu. Vybrali místo, které mnoho lidí nezná - zříceninu kaple Sv. Kříže u Bříství - kousíček od dálnice na Hradec Králové.

Pořádek dělá dobré přátele, o tom není pochyb. A tak i my, hodni své dobré pověsti, jsme vyrazili dokončit vloni na jaře započaté dílo - pálení větví po kácení v českobrodských lesích. Jako odměnu za tuto naší práci jsme totiž na jaře dostali několik asi pětimetrových tyčí, které jste mohli vidět v září na náměstí jako stavební konstrukci našeho tee-pee.

Jako každým rokem, i letos jsme během blátivo - mrazivých lednových dnů uspořádali Herní den. Letos tedy jen pro skauty, ostatní si ho možná uspořádají sami. Sešli jsme se v klubovně ve 14 hodin v hojném počtu (celkem 8 skautů a 5 vedoucích a roverů). Po zatopení a vytemperování klubovny téměř do tropických teplot, jsme pustili nějakou tu muziku a pustili se do her. Mazlik vytáhl Dračí doupě, kterým zaujal asi 4 kluky, kteří vlastně až do osmi hodin nehráli skoro nic jiného. My ostatní jsme hráli různé hry, například Klobásovu, ve které jsme se propadali s králíčky do díry. Dobrá byla také Pitkinova vlastnoručně vyrobená hra s letadly, tanky a špendlíky. Na závěr jsme si polítali po městě s vysílačkami a odstrojili vánoční stromeček.

V sobotu v osm hodin se slézáme u klubovny, nakládáme Áro (obsazenost 100% - Kolouch, Lumír, Ivan, Berlin, Harry, Kuba Rozmahel, Lui, Láďa a malý Honzík) a odjíždíme. Prší, teplota nad nulou, silnice mokré. V Chrudimi přibíráme Rosťu (z Chrudimského Zálesáka) a jeho dva kluky, a vyrážíme do Žďárských vrchů k vesničce Křižánky u Hlinska, kde mají Chrudimáci své tábořiště. Se stoupající nadmořskou výškou ubývá deště, přibývá sněžení a sněhu na silnicích, silnice k tábořišti není prohrábnutá, a tak musíme připravit „parkoviště“ (sníh jsme odhazovali sníh pomocí 4 polních lopatek a jednoho rýče…).

Nastal začátek února, děti dostaly vysvědčení, je tedy čas vyrazit na prázdniny do hor. Tak se scházíme ve čtvrtek v 17 hodin na nádraží v počtu 9 chlapců a 6 dívek – ještě v Poříčanech přibereme Majdu a jsme komplet. Cesta probíhá až do Staré Paky bez problémů. Tam, jelikož jsme přijeli s menším zpožděním, vlezeme do prvního (a taky jediného) vlaku, který vidíme. Sice mi přišlo trochu divné, že bychom měli jet do Lomnice přes Železný Brod a Turnov, ale poté, co mě vedoucí akce – Věra – ujistila, že to je určitě ten správný vlak, jsem se dál o nic nestarala a čekala až pojedem. Konečně se vlak rozjel a vzápětí přichází pan průvodčí. Věra mu ukazuje lístek a jen tak žertem prohodí „Teď se dozvíme, že jedeme špatně…“ Nato pan průvodčí odvětí „No to jste ale opravdu ve špatným vlaku.“ Nastává všeobecný chaos. Naštěstí hodný pan průvodčí nám domluví, že nás pan strojvůdce odveze zpátky na nádraží do Staré Paky a ještě nám najde další, tentokrát ten opravdu správný, vlak do Lomnice. Tak jsme si počkali necelou hodinu na další vlak, čekání si zpříjemnili oblíbenou hrou Evoluce a nakonec jsme se přece jen dostali asi v půl desáté na místo určení. Po příjezdu jsme se ubytovali a podle individuální unavenosti uléhali ke spánku.

Poprvé jsem zažil něco čemu se říká pravá volnost. Doma oblékl staré oprané tričko a džíny po taťkovi, zabalil osvědčené oblečení do lesa se spacákem do šedesátilitrové krosny a s lehkou duší vyrazil vpřed na Vpřed. Závod začal oficiálně až v sobotu, ale pro mě začal o den dřív. Od té doby jsem zažil něco, co nikdy předtím ani náznakem. Unavený ve spacáku jen s karimatkou spal (celkově maximálně dvě hodiny) na betonové podlaze. Přebalil si batoh z šedesáti pěti litrů na dvacet pět. K batohu přidal pět kil vody a doplňků, abych mohl tahat něco kolem třiceti kil celé dva dny na zádech. Po startu prolítal jednu vesnici tak, že ji budu dlouho znát nazpaměť. Pro informaci, kde je sídlo nějaké firmy jsem pomohl s ledničkou lidem, které jsem předtím nikdy neviděl. Ve dvojici jsme hledali písmenka všude po té vsi a skládali do slov zdánlivě nedávajících smysl.

Letos jsem se rozhodla, že musíme jet na tenhle závod s lákavým jménem Vpřed. Připraveni na vše, po výměně skoro všech členů v týmů, jsme s Petrem stáli v pátek v 18:59 na nádraží v Kolíně. O závodě jsme měli lehké informace z webu Českobroďáků, který nás vzali s sebou. Šifry, chození po lese, azimut.... Začátek Vpředu je pokaždý na konci Vpředu z minulýho roku. Letosto byla vesnice Borová u Poličky. Protože jsme se chtěli ráno rozumně vzbudit, jeli jsme už v pátek do Chrudimi a přespali v zálesácký klubovně. Večer byl príma, z Broďáků se vyklubali strašně fajn lidi, původně jsem znala jen Lumíra. Povídali jsme dlouho do večera, neshodli se na ranním budíčku a pak usnuli na betonový podlaze. V noci nás vzbudil čísi zapomenutě natažený mobil. Pak jsem dlouho nemohla usnout, zbývala hodina spánku a mě se honilo hlavou jaký to bude, jak se nám povede, jestli to zmáknu... Nemám extra fyzičku a z 30 km jsem měla trošku strach. Ale pozitivní myšlenky převažovaly ty negativní a já se nemohla dočkat rána.

Již od loňského podzimního rádcáku máme navázaný lepší kontakt s kolínským oddílem vodních skautů - Žraloky. Dostali jsme od nich nabídku se s nimi vypravit na pustý ostrov, a protože se nám jejich nabídka zalíbila, sešli jsme se v pátek v 16.30 na nádraží a vyrazili do Kolína. Jelo nás sedm skautů, Lumír, Moko a Mazlik. V Kolíně se k nám přidal Ivan.

Cestou k loděnici na nás spadlo pár kapek, a tak jsme čekali, že se předpovědi "rosniček" vyplní. Čekali jsme však naštěstí marně. Za celý víkend byla jen jedna pořádná přeháňka - v sobotu večer. Jinak vynikající počasí, v neděli jen trochu víc větrno - může vyprávět Šáša s Láďou, které vítr s jejich pramicí donesl k úplně jinému břehu, než měli namířeno. Ale teď hezky popořádku.

V sobotu 3. 6. uspořádalo skautské středisko 07 "Ing. Ládi Nováka", ve spolupráci s Turistickými oddíly mládeže a skautským střediskem "Psohlavci" Č. Brod, již 24. ročník Pochodu pohádkovým lesem (PO-PO-LES).

Jako obvykle byla připravena trasa dlouhá přibližně 3 km, na níž děti potkávaly různé pohádkové bytosti. Letos mohly děti v lese spatřit téměř 40 pohádkových postaviček (o něco více, než loni). Na jednotlivých stanovištích jste tak mohli potkat například Ferdu Mravence, čarodějnice, vodníky, prince, princezny, draka, Křemílka a Vochomůrku či Rumcajse a Manku. U stanoviště každé pohádky na děti čekal úkol, za jehož splnění byly odměněny malou sladkostí. Úkoly byly rozmanité, např. přejít po kládě přes potok, říci básničku, projet slalomovou dráhu s kolečkem, přeskákat po jedné noze apod. 

  Od 8. do 29. července jsme vyrazili na další tábor. Letos již po dvanácté jsme tábořili na naší základně pod kopcem Pohoř u městečka Čestín v Posázaví. Jak se již stalo samozřejmostí, na táboře spíme v indiánských stanech tee-pee, kam se vejde 5 – 6 táborníků a uprostřed se dá rozdělat oheň.

Podobně jako v loňském roce byl tábor třítýdenní pro naše starší členy (skautky a skauty), ti mladší (světlušky a vlčata) jeli na tábor pouze na dva týdny. Tomu odpovídalo i částečné oddělení programu.

Jako každý rok se i letos na táboře odehrávala celotáborová etapová hra. Z devatenácti světlušek a vlčat se stali stateční Honzové a chytré Aničky, kteří pomáhali pohádkovým bytostem. Za to pak od nich dostávali klíče k pokladu, střeženému drakem Šmakem. Když toho v závěru hry přemohli s pomocí tajného hesla, otevřela se jim cesta k pokladu.

Celkem sedm skautů (jeden vedoucí a šest kluků mezi 12 a 16 lety) z našeho střediska se zúčastnilo 8. středoevropského jamboree (skautský výraz pro setkání). To se koná v pravidelných dvouletých intervalech a letos se po devíti letech konalo opět v ČR (v Mariánském údolí na okraji Brna). Celé akce se zúčastnilo kolem 2 500 skautů z 18 zemí (nejvíce skautů bylo z ČR, Polska, Slovenska a Maďarska).

Během úžasných osmi dní jsme si jako účastníci mohli vyzkoušet mnoho velmi zajímavých sportovních aktivit (vodní fotbal, plážový volejbal, indiánská hra lakros, nácvik stavu beztíže či windsurfingu, minibiky, střelby ze všeho možného, frisbee, ringo, lanové centrum a další) či vyzkoušet své dovednosti (batikování triček, výroba košíků, fotografický a filmový ateliér).

Šemberská Dvanáctka je taková naše stálice... Snad už ani nemá cenu popisovat, co se dělá v pátek (že se nakládá u klubovny, odjíždí na louku za Zahrady, tam se vše uklízí, připravuje, seká, řeže atd.). Lidí bylo celkem dost, takže se práce stihla celkem brzy, mohli jsme tedy ještě za světla rozdělat oheň a tak nějak si u něj posedět a pokecat. Většina lidí odjíždí domů kolem osmé hodiny, většina z nich přijede zítra ráno znovu. Bohužel i Šéf (abyste si to špatně nevykládali - nic proti němu nikdo z nás nemá, jen je tu vždy jako první a budí nás... (a to na většinu z nás dost brzo - po šesté hodině)). Na louce tedy přes noc zůstávají: Ivan (vrchní šéf akce), Lumír, Moko, několik skautů (včetně tří nováčků - Radara, Vodníka a Vojty Kašpara), dvě skautky (nerozlučná dvojka Kája a Káťa) a večer ještě přijíždí (samozřejmě po práci:-) Coudy, Mazel, Majda.

Tak a už to začíná... Je sobota, devět ráno, a my, rozhodčí a pořadatelé se po několika týdnech příprav scházíme na startu závodu na nádraží v Českém Brodě. Počasí nám přeje a to je fajn! Ve čtvrt přijíždí první lidičky vlakem od Prahy, v půl delegace z Brna a Kolína, mezitím přichází Broďáci (z nich asi nejstylověji Jiřík Moko se svačinkou v ruce). Když už jsme u Jiříka - doufám, že mi to odpustí - nějak se po Brodě rozšířila fáma, že na Orbisu poznal jednu slečnu (tedy Marušku), a tak ti, co tam nebyli (a asi nejvíce Blanka) byli zvědaví, kdo to je...

Dost povídání - vzhůru do práce!

Na louce, na které máme každý rok cíl POPOLESu a často do okolí chodíme na výpravy, se nám vyskytla skládka… A protože víme, že když je někde nějaký zárodek skládky, tak se rychle rozrůstá, rozhodli jsme se to tam rychle vyčistit. Dohodli jsme se s městem Český Brod (resp. městskými lesy) a mohli jsme vyrazit. Bylo nás 7, na místě nám ještě ochotně pomohli čundráci, kteří na tábořišti vedle zrovna přespávali. Plný vozík za auto jsme vyložili v Brodě a doufejme, že tam zase dlouho nic nebude…

Byla hezká, skoro jarní, sobota a naši skautíci vyrazili na pozvání Lumíra podívat se do Kutné Hory. Ne však na známé kulturní památky (ty známe z tábora snad všichni), ale jen tak se podívat na hezkou přírodu.

Kolem půl desáté vystupují kluci z vlaku, kde je čekám já - Lumír - a vyrážíme vzhůru na kopec Kaňk. Cestou se zastavujeme u přírodní památky Na vrších (mj. i vzácné naleziště žraločích zubů). Tady se jsou skauti rozděleni na dva teamy, každá družina dostává svůj provázek (cca 5 m dlouhý) a začínáme se sérií her. Tou první je závod s provázky mezi nohama. Vypečená hra o taktice a týmové spolupráci... Vyhrává družina mladších s Mokem (starší nejen že nespolupracovali, ale ještě si, ačkoliv běželi až druzí, spletli cestu).